Achich, ouvej, dnes je mi tedy obzvlášť mizerně! K obvyklým potížím (záda, koleno, ledviny) se ještě přidružila jakási forma tenisového lokte. Ale konec konců, také nic nového pod sluncem. V práci mám často pocit, že se vyvrátím na krovky. Co to vlastně je, ta povinná přestávka? Není to ta pauzička na čerstvém vzduchu, kterou mívají někteří kouřící kolegové i třikrát během jedné hodiny?
Ale což, konečně jsem doma. Je večer, sedím u svého letitého HáPéčka, bolavý loket podepřený bolavým kolenem (hurá - mohu psát, předloktí a prsty fungují :)), a vzpomínám:
V létě roku 1982 jsme byli s kolegou - učněm Marcelem na prázdninové praxi v jiné restauraci,
než ve které jsme se učili během školního roku. Tenkrát mne zaujal zajímavý druh reciprocity, který se tam praktikoval: učedník obdržel talíř s jídlem + litrovou láhev od vína, načež byl poslán přes ulici, do Vinařských závodů. Tam odevzdal oběd, výměnou mu byla přinesená láhev naplněna vínem. Pracovník VZ se najedl, kuchař se ožral. Oboustranná spokojenost.
A v tomto roztomilém podniku dělal jednou Marcel palačinku. Nalil těsto na pánev, opekl stranu, bujaře vyhodil do výšky - a palačinka zmizela v nenávratnu, vcucnuta komínem digestoře. Kamarád trochu přehnal "švih". I stál s napřaženou pánví pod odsavačem, téměř bez hnutí, stál a čekal.
Tu šel kolem šéfkuchař a se zájmem se otázal:
"Co to děláš?"
Odpověď zněla:
"Čekám, až mi spadne palačinka!"
Ale palačinku již nikdo nikdy nespatřil...
Žádné komentáře:
Okomentovat