Je tomu již dobrých sedmnáct let. Koncem devadesátých let jsem se rozhodl, že zkusím "kuchařské štěstí" v sousedním Německu. Odpověděl jsem na inzerát potenciálního zaměstnavatele z jisté obce v Hessensku. Po předchozí telefonické domluvě jsem se vypravil na místo samotné. Restaurace se nacházela v půvabném "hnízdě", notný kus za Frankfurtem nad Mohanem. Podnik to byl útulný. Ke svému nemilému překvapení jsem však zjistil, že majitelé nemají původní profesí s gastronomií nic společného.
Věz totiž, moje milé čtenářstvo, že k nejhorším nočním můrám, se kterými se kuchař během své profesní dráhy může setkat, patří tzv. "poučení laici"! Takoví šéfové něco četli, něco slyšeli, něco viděli a něco sami vyzkoušeli. Své kusé vědomosti a pochybná doporučení se následně často snaží aplikovat na své podřízené. Někdo se podvolí. U mne však tito lidé narážejí na tuhý odpor!
Ale abych se vrátil k tématu: harmonický gastropár (obecní kronikářka a stavební inženýr) vymýšlel nejrůznější prapodivné zhovadilosti - na všechno si již ani zdaleka nevzpomenu, ale v mé paměti natrvalo zakotvily povidlové taštičky k pivu (!)...
Zkrátka a dobře, do oka jsme si právě nepadli. Nicméně, nechali mne u sebe přespat, s tím, že nazítří jede z Frankfurtu autobus do Prahy. Jel jsem tedy pěknou "štreku" vlakem do Frankfurtu, abych s překvapením zjistil, že autobus ten den vůbec nejede! Autobus prostě nejel v úterý odpoledne, nýbrž až ve středu před večerem. Na to, abych si zaplatil nocleh, jsem neměl dost peněz, měl jsem právě tak dost na cestu autobusem do Prahy a na cestu vlakem z Prahy domů.
A tak jsem chodil. Chodil jsem celé odpoledne. Chodil jsem celou noc. A chodil jsem téměř celý následující den, než jsem se konečně dočkal hodiny, kdy od nádraží odjížděl autobus do Prahy. Řeknu vám, lidičky, centrum Frankfurtu mám prošlapané, asi jako málokdo! Jsem si jistý, že cestu od "nádru" ke Konstabler Wache bych i po letech našel téměř poslepu...
V autobuse jsem si pěkně odpočinul, ba, i pospal. Pohodička. Autobus dorazil na Florenc podle jízdního řádu, měl jsem dost času na to, abych stihnul svůj vlak. A tak jsem kráčel po "Wilsoňáku" podchodem směrem k nástupišti, do odjezdu vlaku zbývalo dobrých deset minut. Těsně pod schody, vedoucími k příslušnému perónu, moje levé koleno ztuhlo takovým způsobem, že jsem měl pocit, jakoby je někdo obalil rychletuhnoucí sádrou.
Co vám budu vyprávět, málem jsem ten vlak nestihnul! Musel jsem schody vystoupat stejnou "technikou", jakou používá člověk, který má opravdu zasádrovanou nohu. Ve vlaku ztuhlost povolila. Ale od té doby koleno zlobí, zvláště po extrémní námaze.
Práci jsem nedlouho poté našel v Bavorsku, v horském hotelu, do kterého jsem se poté ještě několikrát v rámci profese vrátil. Mohu říci, že jsem si Bavorsko a jeho obyvatele velmi oblíbil.
Tak. Dnes mne zase, pro změnu, bolelo levé rameno. Ale již nebolí. Takže
se srdečnými pozdravy mňau a čau bez au
Gastrokocour
Žádné komentáře:
Okomentovat