pátek 23. února 2018

Coquelet au vin rouge (ála vieux sclérotique)


                                                       

Můj kolega v zaměstnání básnil o kohoutovi na víně. Domácího opeřence mu věnovali příbuzní. A on si jej připravil podle starodávného francouzského receptu. Tak, tak. Znám, znám! Předpis existuje v rozličných nuancích, používá se při úpravě telecího, hovězího, drůbeže...

No, úplně jsem na to dostal chuť! Moje volba padla na mladého kohoutka z velkoobchodního řetězce.



                       Tak, tady je máme, tři statné, půlkilové protagonisty našeho příběhu!

Milé ptáky čekalo rozmražení přirozenou cestou a následné uložení do lednice. Úplně jsem zapomněl na to, že bych měl maso den dopředu naložit! Ale, co? Asi nic... Přece se kvůli tomu ani nezastřelím, ani neoběsím!😏

Vzhledem k tomu, že můj opotřebovaný mozek zapomněl koupit hromadu dalších potřebných surovin, začalo to být opravdu napínavé!😊 Po nedělní snídani jsem uvážlivě přikročil k přípravě pokrmu, dělaje  si průběžně jakousi inventuru chybějících i nechybějících ingrediencí. Ovšem - ani náhodou nebylo v plánu, vyrazit do obchodu, kde bych snad něco dokupoval!

Inspiroval jsem se u dávné kuchařské telehvězdy "první soukromé", u bodrého, žoviálního chlapíka, jehož mantrou bylo nahradit cokoliv čímkoliv.

A tak nastal okamžik zmíněné úpravy: Ptáčata jsem nasekal na čtvrtky, osolil, okořenil hrubě mletými čtyřmi pepři a řádně potřel červeným vínem. Následovalo naskládání porciček do pekáčku, obhození na plátky nakrájeným stroužkem česneku a nahrubo nakrájenou cibulí (já vím, ale šalotka ve spíži opravdu nebyla). Potom byla naporcovaným kohoutkům dopřána chvíle, zvaná "Rest in Peace!".

Mezitím jsem si kořenovou zeleninu, která v ledničce (chválabohu) byla, nakrájel na drobné kostičky. Doba oběda se kvapem blížila, rodina šilhala hlady, nebyl čas, připravovat jídlo příliš dlouho. A tak došlo na můj oblíbený trik, který dostal v práci slovo kdykoliv, když se schylovalo k  časovému presu. Tajemství spočívá v oddělené přípravě masa i omáčky ve chvíli, kdy má být ještě všechno pěkně pohromadě. Stávalo se totiž, že maso bylo ještě tuhé, ale já již pomalu potřeboval zahustit, dochutit a propasírovat omáčku (čas výdeje se neúprosně blížil). Odebral jsem tedy menší množství základu, doplnil vývarem, a přivedl k varu, abych do této (poněkud placebo - kompozice) ponořil maso, které tak dostalo čas, aby dospělo do rozžvýkatelné konzistence. A já zatím v klidu a pokoji dokončil omáčku.

Nyní jsem tedy vzal ovíněné porce kohoutků, abych je posléze opekl na pekáčku v rozpuštěném másle, pěkně z obou stran, posléze způsobně urovnal v jedné polovině "brutfánku" a vložil do rozehřáté trouby. Klasika, horký vzduch, na sto pade. Zdalipak mám špek? Sláva! V lednici ještě kousek zbyl! Nakrájeno, rozškvařeno. Nastala chvíle, nasypat připravenou kořenovou zeleninu, kterou čekalo orestování do poloměkka.

Potom jsem přidal decku červeného vína a nechal ji úplně vydusit. Tento proces se opakoval třikrát. A teď by to chtělo lžíci rajčatového protlaku. Ale - mám jej vůbec? Nemám! Počkat, něco jsem přece jen našel, malinkatou plechovečku. Honem, brýle, co to na tom obalu píší? Rajčatovo-paprikový dip, no, nazdar... I když, nakonec - proč ne? Té papriky v tom zase nebylo tolik! A tak proběhlo zarestování té červené směsi, k mé spokojenosti.

O hříbcích jsem kupodivu věděl, že je opravdu mám. Dvě plné hrsti mražených darů lesa putovaly do zeleninového základu. K tomu oříšek másla. A co takhle bouquet garni? Najdu něco? Tak se podíváme! Hm, žádná zvláštní hitparáda... Ale v květináčích na balkóně se ukrývala nějaká uschlá šalvěj, ba, dokonce tam byl i rozmarýn! V ledničce byla petrželová nať, kterou doplnil sušený tymián. Nakonec to nebylo tak zlé!


                 
Ptáčata na snímku se právě chystala na "přestup" do pekáčku se zeleninovým základem. "Brutfánkům" dělal společnost vývar, kterým jsem pokrm během pečení podléval. Vývar to byl celkem mizerný, k dispozici byly pouze letky, nějaké části kůží a kousky krků mladých kohoutků. K tomu se přidružila nějaká cibule a kořenová zelenina. Ještě stonek petržele a něco soli. Co naplat. Ale jak praví guru Roman Vaněk: "Lepší je špatný vývar, nežli žádný vývar!" Svatá pravda...

Asi tak za hodinku a půl bylo hotovo. Zbývalo drobné zahuštění mým oblíbeným moučným máslem. A provařit. K tomu šťouchané brambory.

Bylo to fajn.

Kruciš, za chvilku půlnoc, což znamená - pár stránek Nesba, potom na kutě!


S pozdravy čau a mňau

Gastrokocour 










Žádné komentáře:

Okomentovat