Hoj, ty Štědrý večere! (Kambala obecná dle Jindřicha Vaňhy)

Pokoj lidem dobré vůle, šťastné a veselé, hodně štěstí a zdraví do toho nového, příjemné prožití... A teď bych přešel rovnou k přípravě rybičky, která byla ozdobou letošního štědrovečerního stolu:    

Kambaly ze španělského chovu

Letos jsem opět uvažoval o rybě, jež neoplývá množstvím kostí, které by mé polykací ústrojí podrobily nedobrovolné akupunktuře. Volba padla na kambalu. Roztomilý platýz kosti sice má, jsou však poměrně snadno identifikovatelné a není jich zase tolik. Kdybych měl u stolu vypreparovávat každou kůstku ze své porce kapříka, to by se mnou rodinka u štědrovečerní večeře seděla snad ještě na Štěpána... :-)

Při hledání vhodného receptu jsem zalistoval slovutnou Rybí kuchyní Jindřicha Vaňhy. Tento skvostný počin nakladatelství Paseka, které publikaci přetisklo v autentickém znění, mne fascinuje ve třech ohledech: jednak je to vynikající kuchařka, nádherná kniha (umělecké dílo svým zpracováním), v neposlední řadě mne "bere" krásný knižní jazyk třicátých let dvacátého století. Ach, jaký to kontrast, když pomyslím na záplavu kuchařek od nejrůznějších zasloužilých hereček... Kuchařek, kterými je náš malý knižní trh zcela (a často zbytečně) saturován.

Recepty v Rybí kuchyni jsou často náročné na přípravu a pokud jde o suroviny, řadí se spíše k těm nákladnějším. On třeba takový kamenáč, do kterého je zapíchnutý stříbrný (!) špíz s kousky lanýžů, humra a raků, jehož oblohu tvoří ragů, sestávající z humra, žampionů, raků a rybích knedlíčků...

Leč, raději k receptu samotnému:

Rybu jsem opláchnul a opatrně vykuchal. Odřízl jsem hlavu a ploutve. Poté jsem placatého tvora naporcoval a nasolil. Na dno pekáče jsem nalil trochu olivového oleje, na kterém jsem podusil nakrájenou šalotku, plátky z jednoho stroužku česneku a nakrájený pórek.

Přidal jsem trochu šafránu, tymián a nasekanou petrželovou nať. Vaňhovy recepty často neuvádějí přesná množství surovin, je třeba pracovat s odhadem a citem. To ale v případě ryb není žádný problém.

Potom jsem dodal deci bílého vína (konkrétně "Vlašáček", hmmm...).

Na připravený základ jsem položil porce ryby. Maso jsem doplnil několika kousky kravského a buvolího másla. Celou kompozici jsem přikryl a šoupnul do trouby (na stopáďo, čtyřicet minut). Během pečení jsem přidal naběračku manželčiny skvělé rybí polévky, která posloužila za vydatný fond.

Vaňha rybu servíruje na šafránovém risottu, jehož výrobu blíže nespecifikuje. Není to nutné, kuchař ví: A tak jsem ještě před polednem (kdy dle znění zákona všechny zákazníky marketů hnala uklízečka s hadrem) pořídil italskou rýži. Nakrájenou šalotku jsem podusil do sklovita s několika plátky česneku. Přisypal jsem nepropláchnutou rýži, dbal jsem na to, aby se všechna zrníčka promastila. Potom jsem přidal bílé víno a vývar. A sůl. Několik větviček celého šafránu. Zbývalo nechat pomalu vyvařit tekutinu. Aha, pořád tvrdé? Nevadí, přidat vývaru, pokračujeme! Nakonec to bylo ideální - al dente. Přidal jsem trochu másla, promíchal. A servíroval. Oproti původnímu receptu, který doporučuje vařené brambory, jsme dali přednost kroketám, pečeným v troubě.

Fajnl kompozišn

Pokud jde o kapra se salátem, tomu jsem stejně neutekl. Poslušně na mne čekal dnes! :-) To ovšem rodinka nespěchá k dárkům, tak je to jedno... :-D

 S pozdravy čau a mňau

Gastrokocour        

    

                                   

                                                       

Proč? Protože!

V jednom malém, útulném hotýlku vaří Standa. Člověk, který je pověstný svou posedlostí čistotou. Kdejakou bakterii pronásleduje chemickým prostředkem, blanokřídlý hmyz se před ním strachem třese, jakmile vosa či sršeň v místnost omylem zbloudí, valem  s děsem v očích prchá pryč. Rtuťovitý chlapík neustále něco drhne, leští, desinfikuje.

 

A na takovou sterilní kuchyň jednou přišla pohroma v podobě mravence faraona. Pravda, historická budova byla po rekonstrukci, nicméně drobný hmyz si našel skulinky a štěrbinky pro svá hnízda (mraveniště).

 

Standa nelenil a  čile kombinoval tři rozličné insekticidy, s jejichž pomocí se mu úspěšně dařilo držet mravence v šachu.

 

Provozní gastronomického zařízení však pro jistotu přesto povolal ještě deratizéra. I přišel podmračený chlápek pozdního středního věku, by nástrahy položil. Standa se pochlubil, kterak s dotěrnými mrňousy zatočil, leč pochvaly se, věru, nedočkal:

 

"Toto nepoužívejte, to je na hovno!"

 

"A - promiňte, proč je to na hovno?"

 

"Protože je to na hovno!"

 

Tak. A bylo hotovo. Není nad odborný výklad, podaný profesionálem! Nerudný specialista se po chvíli usebral a Standovi neochotně vysvětlil, že přípravky, zakoupené v drogerii neúčinkují, zatímco ty, které položil on, stoprocentně fungují.

 

Ach, takhle, tedy. Nuže, pokud šlo o Standu, rád by tomu věřil. Nebýt ovšem skutečnosti, že do zadního traktu kuchyně dveřmi před časem proklouzla myš (ignorujíc nápis "Nepovolaným vstup zakázán!"). Chytila se do obyčejné, dřevěné pasti, kterou nastražil Standa. Na špek. Jedovaté nástrahy, kterou položil (ano, správně, onen) deratizér, si ani nevšimla...

 

 

Nuž, dosti, pro dnešek!

 

S pozdravy čau a mňau

 

Gastrokocour

 

   

 

 

   

Kachna na pomerančích - light delight

Dnes si modifikaci známého pokrmu, variantu ála Gastrokocour. Vezmeme dotyčného ptáka a pěkně od hrudi jej vykostíme. S nožíkem jedeme pěkně podél žeber až k páteři. Jsme-li šikovní, dosáhneme toho, že tenkou kůži na páteři neprořízneme. Potom zbavíme kostí také stehna a křídla. Konce křídel (letky či jak se tomu nadává) jsme již dříve odřízli. Nyní zbývá postupovat s nožem od kloubů směrem ven, tedy postupně "osvobodit" od kostí paže, stehna a lýtka.

 

Prsa nařízneme na obou stranách tak, abychom mohli odklopeným masem poněkud přikrýt tenčí část u páteře. Nyní máme více-méně homogenní plát, který naklepeme.

 

Posolíme, máčkneme stroužek česneku, potřeme plnotučnou hořčicí. Pokapeme kvalitním destilátem. Vhodný je koňak, brandy, může být i kvalitní ale podotýkám - tmavý(!) karibský nebo jihoamerický rum.

 

Libovou vepřovou plec pomeleme (0,8 - 1kg), přidáme trochu strouhanky, namočenou housku, vejce česnek, sůl, pepř z mlýnku. Do směsi nasekáme něco vlašských ořechů a rozinek.

 

Vytvoříme váleček, kterým naplníme kachní plát. Svineme tak, abychom získali úhledný válec.

 

 

Jak budeme dále postupovat, záleží čistě na nás. Kachnu můžeme zašít motouzem nebo hrubou nití do podoby jistého druhu pytle. Nebo ji můžeme omotat přímo. V takovém případě je však výsledný tvar trochu neforemný. Proto dávám přednost alobalu. Rozprostřu dvě vrstvy alobalu, které řádně potřu olejem. Položím roládu, kterou nakořením, osolím a rovněž potřu olejem. Alobal ovinu kolem rolády a omotám motouzem. Vznikne úhledný tvar.

 

Tak či tak, výrobek vložíme do vyhřáté trouby. Podlijeme vodou. Chce to kolem dvou hodin při sto padesáti stupních. 

 

O křupavou kůrku se nepřipravíme, to je u kačenky zásadní věc. Po hodině pečení tedy transformovaného ptáka vyjmeme z trouby, abychom jej zbavili alobalového kabátku. Poté jej opět ovineme motouzem. Výpek zbavíme sádla, které při této úpravě nepotřebujeme - pokrm budeme podávat s rýží. Přidáme měsíčky ze tří pomerančů, nakrájené na kousky. Pro vyvážení kyselosti si v rendlíku vytvoříme trochu světlého karamelu (stačí 150 gr krupicového cukru), který provaříme s trochou vody. Přidáme do plechu - pekáče ke kachničce. 

 

Výpek necháme pěkně přírodní, nezahušťujeme ničím. Rýži vybereme dle našeho zvyku a chuti. Doporučuji polníčkový salát s jablky (polníček + citronová šťáva + cukr + nastrouhaná jablka). 

 

 

 

S pozdravy čau a mňau se loučí

 

Gastrokocour 

         

Jablečný závin z jogurtového těsta

Z tohoto moučněžloutkového smajlíka bude závin, tentokrát jogurtový. Potřebujeme:

 

0,5 kg polohrubé mouky

špetku prášku do pečiva

1 vanilkový cukr

něco skořice

tak 3 kg jablek

moučkového cukru dle chuti

0,2 kg bílého jogurtu

2 žloutky

půlku másla

trochu oleje na vytření plechů

0,1 kg rozinek (toť obvykle balíček) :-)

 

Máslíčko v cibuláčkové mističce je měkoučké trošičku moc! Ba, co víc, téměř rozpuštěné... Netrpěliv, vrazil jsem totiž misku do mikrovlnky. Lepší je, nechat máslo změknout při pokojové teplotě. Ale, co. Ňáko bylo, ňáko bude - to se "vsákne"! :-) 

Mládě fotí, seč mu síly stačí, však světelné podmínky prachmizerné jsou. Venku se smrklo, navíc počasí, že by ani zákonnou manželku nevyhnal... :-D Ech, co. Z mouky, másla, žloutků, jogurtu a prášku do pečiva vypracujeme hladké těsto.







Těsto rozválíme. Poklademe směsí jablek, cukru, rozinek a skořice. Jádřinců, pochopitelně, zbavíme jablka vždy. Je však na každém, zbaví-li ovoce též slupek. Já osobně vždy "krůžlám", tedy loupu.

     Na bocích nařežeme těsto radélkem či nožem na proužky. Postupně střídavě překrýváme jablka.

 

                                                   Výsledný produkt našeho snažení...

 

     ... podebereme cukrářskou paletou či dlouhým nožem a přesuneme na plech. K závinu  se přidruží ještě jeho kolega, z této dávky těsta vzniknou celkem čtyři "štrycle". Pečeme na stopáďo, až to chytne pěknou barvičku.

 

                                       Poslední kusy, zachráněné pro foto před sežráním! :-)



S pozdravy čauky a mňauky,

Tvůj, čtenářstvo,

Gastrokocour

Slávky

 

Koncem loňského léta jsme si s rodinkou konečně dopřáli vytouženou dovolenou u moře. Využili jsme služeb cestovní kanceláře, se kterou jsme se vydali k Jaderskému moři - do Itálie. Zájezd nebyl drahý, ubytování v mobilních domech v kempu s perfektní infrastrukturou bylo solidní.

 

Koupání jsme střídali s výlety, stravování jsme si zajišťovali sami. Ostatní účastníci zájezdu povětšinou využívali služeb kuchařek, které v kempu vařily českou stravu z dovezených zásob.  

 

My jsme dali přednost autentickým potravinám a italskému pohostinství. Každé ráno jsem chodil pro čerstvé pečivo, máslo a sýry. 

 

Na výletě v blízkém Comacchiu nás přilákala restaurační "zahrádka", situovaná na lodi, zakotvené na jednom z kanálů. Těmito kanály Comacchio trochu připomíná Benátky. A nyní již ke stravě samotné:

 

 

 

Manželka si objednala špagety s mušlemi (olivový olej, česnek, smetana, petrželová nať, mušle, špagety a parmazán).

                   Já jsem si dal kraby, omáčka ke špagetám spočívala na rajčatovém základě.

Dcerka si poručila osvědčené "boloňéze". Účastníci zájezdu, kteří městečko navštívili ve stejný den, po nás zvědavě pokukovali, cože si to dáváme (oni sami se v kempu cpali čočkou).

Šmarjá, kam jsem to zase zabrousil, nadpis přece zní: "Slávky"! No, ale tak daleko od tématu jsem zase neutekl - manželčina krmě obsahovala, kromě jiných mušlí, též slávky. Italové v oblasti naší rekreace chovají slávky jedlé v sádkách, přičemž jimi čile zásobují celé středomoří.

 

Včera jsme při nákupu v marketu objevili hlavního hrdinu sobotní večeře, vlastně hrdinku: Slávku jedlou. V obchodním centru nově zřídili prodej čerstvých ryb. Neodolali jsme a koupili kilo slávek.

 

 

 

    

 

Mušle pocházely z Dánska a byly krásně čisté (ty italské bývají často "zalískané" blátem). Zvolil jsem jednoduchou přípravu:

 

Na olivovém oleji jsem do sklovita podusil trochu cibule, potom jsem přidal plátky ze dvou stroužků česneku, něco nasekané petrželky, kousek másla a trochu mořské soli. Přidal jsem téměř celou sedmičku tramínu červeného.

 

Následovala selekce mušlí, takto veledůležitá věc: když to neuděláme pořádně, riskujeme slušnou otravu a noc, strávenou v poněkud nedůstojné pozici (v "lepším" případě)... Jde o to, oddělit živé mušle od těch, které již stihly chcípnout. To se pozná jednoduše - živé mušle jsou pevně zavřené, ty, které to už mají za sebou, jsou pootevřené nepatrně, zčásti, případně zcela.

 

Takové slávky nekompromisně vyhodíme. U těch nepatrně otevřených můžeme zkusit, zdali se ještě dají použít: živé by se po doteku měly úlekem zase uzavřít. Většinou se to však nestane. Inu, říkejme si, co chceme, cesta od jakéhokoliv moře k nám je prostě příliš dlouhá...

 

Po provedeném výběru jsem mušle pořádně propláchl v cedníku studenou vodou, abych je posléze bujaře vhodil do zurčícího základu, kterému jsem ještě uštědřil kostičku masového bujónu. Mušle jsem v kastrolku protřepal, promíchal a přikryl pokličkou.

 

Po pětiminutovém dušení jsem slávky vytáhnul a servíroval (s čerstvou bagetou a vlašským ryzlinkem).  

 

Když tak nad tím uvažuji, skutečná cena jednoho kilogramu slávek je proměnlivá: oč větší množství jich vyhodím, o to vyšší cenu jsem vlastně zaplatil. Je to napínavé - zdalivá vyhodím 10%? Či 25? Anebo dokonce třetinu? Myslím, že je to vůči zákazníkovi nespravedlivé. Leč - moře je daleko, toto český zákazník nakonec pochopí.

 

Má ostatně trénink, vždyť kolik jen cibule, brambor nebo jablek vyhodí doma, bezprostředně po koupi...

 

 

S pozdravy mňau a čau

 

Gastrokocour 

 

           

 

Pralinky, lité do polykarbonátových forem. Jak na ně? Mazaně! :-)

Přiznávám, že můj internetový zápisník je takový spíše povídací a recepisů obsahuje o poznání méně, než bych si já sám přál. Nestíhám... Což v tomto konkrétním případě ale nevadí, neb web jest neúnavně zásobován armádou zdravě i nezdravě motivovaných food-bloggerek. Abych byl pohlavně spravedlivý, zásobují též food-bloggeři, pochopitelně.

 

Leč, čas od času mám i já touhu, svěřit se čtenářstvu nejen s myšlenkou či vzpomínkou, ale také s nějakým tím receptem.

 

Před časem jsme si domů pořídili italské polykarbonátové formy na výrobu pralinek. I nastalo seznamování s výrobním procesem. Toť, věru, fyzika!

 

Byl jsem zvyklý, že ať použiji jakoukoliv formu na cokoliv, musím separovat. Jedno, hotovím-li paštiku, bábovku, či třeba nějaký odlitek na kolejiště. Zajímal jsem se tedy, čím separovat pralinkové formy. Záhy jsem zjistil, že ničím! Čokoládový odlitek musí býti hladký jako dětská prdelka a lesklý jako mastná huba na hodech. No, potěš koště! Kterak toho dosáhnouti?

 

Odpověď je snadno vygůglitelná: temperováním čokolády! Tedy vzhlížel jsem s nábožnou úctou k mistrovi cukrovinkářsko-čokoládovému, an na jůtjůbu čokoládu hbitě paletou po mramoru honí. Tak takhle tedy rozhodně ne! To nesvedu (nešika, navíc mramoru nemaje). Další možnost skýtá provedení krystalizační křivky pomocí temperovací lázně. Šikovné zařízení, jeho koupě by však vyžadovala přebytek či rezervu v rodinném rozpočtu. Nepřipadá v úvahu. Zatím. Třetí možností je, vodní lázeň a teploměr v ruce.

 

V následujícím fotoseriálu popíši čtvrtou možnost, vyvinutou naším dvoučlenným, manželským týmem.

 

 Předem bych ještě rád připomněl, jak se to má s tím temperováním. Tak, tedy: belgický výrobce produkuje a dodává kvalitní čokoládu v podobě malých peciček (peletek, chceme-li). Čokoláda v této podobě má vícero způsobů využití. Aby bylo čokoládu možné odlévat do pralinkových forem, je třeba poněkud pozměnit její krystalickou strukturu. A toho dosáhneme právě temperováním. Na obalu výrobku je uveden krystalizační graf, který uvádí teplotu zahřátí, zchlazení a opětovného zahřátí - tentokrát již na teplotu, potřebnou pro lití. 

 

 

 

 

     

 

Forem máme zatím pět, všechny jsme dnes nepoužili. Na miskách a v pytlících je belgická čokoláda. Peletky ve sklenicích představují českou cukrářskou polevu, která je v pohotovosti (čeká na svoji příležitost).

 

 

 

Klasickou pralinkovou náplň představuje ganache. Čokoládový krém, jehož přípravu zvládne i extrémně méně talentovaný jedinec (debil je psychiatrická diagnóza, nikoliv kolega v zaměstnání)! :-)   

Zvolili jsme pralinky z bílé čokolády, ganache představuje mléčná čokoláda, nasypaná do vroucí smetany ke šlehání.

Do krému jsme přidali francouzský ostružinový likér, tradiční značku, která kdysi zásobovala královský dvůr.

Nejdříve jsem ale na talířku otestoval, zdali se ganache přidáním likéru nesrazí. Nesrazil.

Nastrouhané vlašské ořechy ganache zahustily. Málo. Takže jsem do směsi nalámal ještě hořkou švýcarskou čokoládu s kousky pomerančů. Mohu říci, že krému to prospělo!

                                          Krém nám chladnul, přišel čas, rozpustit bílou čokoládu na pralinky.

   Poctivě jsem měřil. Zahřát na 45 stupňů, ochladit na 27, poté znovu zahřát na 31,5. A tady jsem     se dopustil chyby, čokoládu jsem přehřál. 

                                                         Následovalo nalití do formy.

                                                                 Roztažení paletou.

                                                        Odlití a následné odstříknutí.

Původně mělo jít o otevřené, zdobicí hubičkou plněné košíčky. Nicméně v této fázi již bylo jasné, že tento paskvil nevyklepnu z formy. Nemýlil jsem se.

Co zbývalo? Vyškrabat nepodarky do kastrolku. Zahrát si na pohotovost a poskytnou čokoládě resuscitaci. A v tom spočívá ten vtip: znovu rozpustit, potom dosypat, domíchat a dochladit pecičkami čokoládové polevy. Vyzkoušeno, nemuseli jsme se obávat. Belgická čokoláda je natolik dobrá, že "štreknutí" polevou jí neublížilo.   

Následovalo nalití do jiných (tří různých) forem, naplnění, uzavření, vychlazení a poměrně snadné vyklepnutí.

                                                          Výsledek byl nejen jedlý,...

 

                                                    ... ale i docela vzhledný! Ufff...

 

 

S pozdravy čau a mňau

 

uondaný Gastrokocour (slightly down, almost mad) 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Okolo Helouvína

Anglosaská tradice nám, Slovanům, velí: "Oslavte Halloween!" A my, středoevropští národové s podprahově zakódovaným sklonem k masovému rektálnímu alpinismu, takto namnoze činíme.

 

Před listopadovým převratem po takovém svátku nikdo ani nepovzdechl. Ale totéž platí také například o sv. Valentýnu. O gerontovi v rudobílém hávu, který se plíživě přikrádá, by vbrzku na dveře příbytků zaklepal, ani nemluvě.

 

Přičemž v této souvislosti se jistě sluší podotknout, že oproti tomu implantace sovětských obyčejů se v podstatě nikdy nezdařila, ačkoliv oba naše bratrské národy jinak platily v souboru vazalských vlezdoprdelek za ty snaživé a v oboru talentované.

 

Vlastně jsem si ani nevzpomněl, že se toto památné datum blíží. Sobotního večera jsem po celodenní lopotě usednul do křesla, bych unaveným údům nechal spočinouti.

 

Tu zazněl příkaz od plotny: "Běž otevřít!" Otevřel jsem tedy. Čekal jsem dcerku, navrátivší se od kamarádky, jejíž narozeniny společně slavily. Pravda, postavička ve dveřích v obrysech potomka opravdu  připomínala. Jen obličej byl notně zbrocen latexovou krví, do tváře "zaseknuta" hrací karta, kolem hlavy strašidelná čelenka... Věru, vpravdě podařený "zombík"! No, jo...

 

Nakonec, když má dítě radost a obchodník kšeft... Oč radostněji já volám:

 

Jářku, dlabejme dýně!

 

Věrný profesi, přikládám však vyřčenému imperativu hlavně konzumační význam:

 

Jářku, pojídejme dýně!

 

Tolik dobrot možno připravit!

 

 

Dnes si dáme dýňové placičky:

 

Vezmeme jednu dýni Hokkaido, kterou zbavíme jadérek. Nakrájíme na kusy, uvaříme do měkka. Vymačkáme vodu, "rozmňágáme" vidličkou. Přidáme 15 dkg hladké špaldové mouky, 1 vejce, půl prášku do pečiva, podle chuti dodáme kari koření, kmínu, soli a česneku. Pečeme na olivovém oleji v pánvi po obou stranách.

 

Hotové dílo, pochopitelně, bohapustě sežereme. Vzhledem k tomu, že jde o návykovou záležitost, proběhne konzumace "JUST ON THE TIME"!

 

 

S pozdravy čau a mňau

 

čtenářstvu věrný Gastrokocour

 

          

 

     

Hraběnčin řez (chvála jablek)

Moučník na obrázku se jmenuje Hraběnčin řez. Manželka, která má recept od své maminky, buchtu tvrdošíjně nazývá Hraběnčiným závinem. Inu, nevím, nevím... V tomto případě nic nevineme, těsto se na plech musí spíše "rozmňágat". Fotoseriál tentokrát nebude, páč mládě - fotograf dobou pečení již tiše vrnělo v peřině (plyšáky obloženo, smártfoun pod polštářem).

 

 

Recept vám však nýčko prásknu, takže:

 

Pytlík rozinek si namočíme do rumu (tu ostří pijan svůj druhdy kalný zrak!). A dále si připravíme:

 

450 gr polohrubé mouky

150 gr moučkového cukru

1 máslo

5 žloutků

1/2 prášku do pečiva

 

Toliko těsto. Dále potřebujeme

 

150 gr moučkového cukru

a 5 bílků do sněhu.

 

And last, but not least - main star on the stage = The APPLE! No, zkrátka a dobře, nachystáme si něco málo přes kilo nějakých dobrých jablek. Neodfláknout! Pečlivě vyloupat jadřince! A oloupat slupky, abyste věděli!

 

Mimochodem, když někoho buzeruji neadresně - virtuálně, má to přinejmenším tu výhodu, že mne dotyčný - nedotyčný nemůže "zočí - voči" poslat do pr.... :-)

 

Ale vážně, pečlivá práce se rozhodně vyplatí!

 

Konečně, přikročme k výrobě samotné. Do mísy nasypeme polohrubou mouku, moučkový cukr a prášek do pečiva. Nasucho rukou promísíme. Přidáme žloutky a změklé máslo. Rukou vypracujeme těsto. Pečlivě, nesmíme však příliš dlouho hňácat, protože těsto by se lidským teplem zahřívalo natolik, že by z něj po chvíli vytékalo máslo.

 

Z těsta oddělíme 1/3, kterou dáme na chvíli do mrazáku. Pozůstalými dvěma třetinami rovnoměrně pokryjeme vymazaný plech. Na těsto navrstvíme na hrubé nudličky nastrouhaná jablka (promíchaná s alkoholizovanými rozinkami), která posypeme asi tak půlkou sáčku mleté skořice. Já, hlava otevřená (tím pádem vysypaná), zapomněl jsem skořici zmínit ve výčtu surovin!

 

Z bílků a cukru ušleháme tuhý sníh, který pěkně rozetřeme po celé ploše této úžasné dobroty. No, a nahoru nastrouháme podchlazenou třetinu těsta. Strouháme na hrubé nudličky, jako jablka před tím.  

 

Dobrá zpráva pro všechny chlapy - struhadlo není třeba, mezi těmito dvěma na něm provedenými úkony, vůbec umývat! :-D

 

A pak ten produkt naší práce vložíme do trouby. Pečeme na stopáďo, než moučník lehce zčervená.

 

Toto je dávka na jeden plech. Zkušenosti z praxe ukázaly, že tato dávka rozhodně nepostačuje k pokrytí víkendové potřeby průměrné české famílie! :-)

 

Pročež, tedy - pečme plechy rovnou dva...

 

 

Jablku bude věnován také příští příspěvek. Je fascinující, co všechno se z něj, z tohoto zdánlivě skromného ovoce dá vyrobit! Já osobně si jablka jako suroviny nesmírně vážím. Když peču třeba kachnu, přidávám k cibuli nakrájená jablka. Toto pomůže vyrobit výpek chuti takřka geniální! Rád strouhám jablka i do červeného zelí. A těch moučníků (o chlastu z jablek raději nemluvě)! Příště se budu věnovat jednomu z řady závinů.

 

Neboť pomni, člověče, sezóna jablek vrcholí! A ty, caballero, věnuj jahodu raději doma, iberské seňoritě! Pochop, kompaněro, v ten sychravý čas na ovoce tvého kraje není chuti. Alespoň u nás, v českém luhu a háji... My máme jablíčko! A na jahody si rádi počkáme do června příštího roku. :-)  

 

 

P. S.

 

Důvodem odmlky bylo moc práce v práci a pokládání kamenného koberce na chatě. Uf, uf, uf... 

 

 

Čau, mňau, ham a mňam!

 

Gastrokocour

 

 

    

 

 

 

 

     

 

 

Malý výkladový slovník gastronomických pojmů a často slýchaných vět (žertovně-hyperbolický, podotýkám)

"Dáte si ještě něco?"                           =      "Zaplaťte, seberte se a vypadněte!"

"Mladý pohodový kolektiv"               =       partička rozjívených nezvedenců, kteří potřebují srovnat

"Kuchařská vteřina"                           =        hodina

"Nabídka dne"                                    =       včerejší menu

"Je to trochu silnější"                         =       "zahuštěno" solí

"Nevaříme, kuchař již odešel"           =        líná obsluha

"Ano, jasně, šéfe!"                                       =       "Ty nám taky můžeš...!"

"Hmmm, šéfe, nic lepšího jsem
v životě nejedla!"                              =       bezbřehý rektální alpinismus

"Dětské jídlo"                                   =       pokrm, který zpravidla většina malých dětí z duše  nenávidí

Host povídá obsluze: "Vynikající,
zaokrouhleme to, rozdělte se s
kuchařem!"                                      =       Obsluha ke kuchaři: "Mám vyřídit pochvalu kuchyni!"

"Minutka"                                        =       jídlo, jehož příprava trvá přibližně padesát minut

"Vysmátý párek"                             =       prasknul

"Pomoc Panenky Marie"                 =      vývar v prášku

"Učeň oboru kuchař"                       =      pojem z oblasti sci-fi

"Vyučený kuchař"                           =      není, hledejme v automobilovém a gumárenském průmyslu

"Kvalifikovaná obsluha"                 =      přibližně patnáct lidí ze sta

"Jídelní lístek"                                 =      noční můra češtinářky



Hi, hi, hi, čau a mňau

váš Gastrokocour




 


 



 

Američan, který stál u kolébky dezertu, zvaného Brownies...

...někdy před sto lety, rozhodně Ameriku neobjevil. Ono se totiž v podstatě jedná o hmotu na sachr,

prostě a jednoduše nalitou na plech a upečenou. Jednodušší recepty vezmou všechny suroviny a třesky-plesky je smíchají dohromady. Ty sofistikovanější používají sněhu, ve kterém se cukr s bílkem pod tlukotem metličky svorně druží.

 

Máslo, cukr, vejce, mouka a rozpuštěná čokoláda jsou vlastní oběma receptům. K úspěchu s brownies stačí v podstatě jediné - nepos... pečení. Teplota stoosmdesát stupňů, doba pečení tak pětadvacet minut. Pohlídat, aby to během tepelné úpravy příliš nevyschlo. A to je celé. Pravda, někteří přimíchávají rozličné "zdravé" věci, ale to je danému moučníku spíše na škodu. Myslím si já.

 

Ale proč o této roztomilé buchtičce vlastně píši?

 

Protože právě toto byl moučník, který letos vyhrál dezertové klání na gastrofestivalu. Vida, kolik stačí. Neříkám, že málo. Ale: zamíchat, upéct, nakrájet na trojúhelníčky, každou porci "namašlit" rostlinnou šlehačkou ve sprayi - hau simpl, a přec, úspěch zaručen!

 

Sukces slavil půvab prostoty. Frenetický jásot osádky vedlejšího stánku jsem doplnil uznalým potleskem.

 

A pro mne plyne poučení: Karibské rumy, vymazlené náplně, domácí džemy, belgická čokoláda?

 

Prdlajs!

 

Příště tam "prásknu" palačinku! :-)

 

 

S pozdravy

 

čau a mňau

 

oddaně Tvůj, milá čtenářko, milý čtenáři, milé čtenářčátko

 

Gastrokocour

 

   

Kam jen přepnu,

 

všude někdo vaří! Vaří Dita, vaří Láďa, vaří Koko, vaří Jarda s Jirkou, vaří Jiřina. Na prajvet TV nambr uan mistrují šéfové, na prajvet TV nambr tú soutěžící prostírají, seč jim kulinářské síly a mentální schopnosti stačí. V Řecku Mirek sice nevaří, leč komentuje, pro změnu. A konzumuje. Emanuelle na obrazovce již dovařil, což je ale škoda. 

 

Italova čeština zněla mému uchu lépe než mateřština ústy nejedné české shooting-cooking star... Signore byl také zábavnější a většinou i lépe vařil.

 

Zdeněk s Romanem, ti jsou ale nad všechny kategorie, jim by měli všichni budoucí gastronomiefilové nábožně naslouchat s nastraženým uchem, s vytřeštěným zrakem a s úžasem otevřenými ústy.  

 

Kurňa, a zas! Právě dozněla vynikající deska od Michala Prokopa. I povstala moje drahá, zapnula televižn - a lup ho, zas tam vaří! Iva s dcerou, pro změnu!

 

Ovšem, rád bych podotknul, že proti televiznímu vaření zase až tak mnoho nemám. Jenom si myslím, že by neškodilo, trochu to zredukovat. Amatérům, nejrůznějším bloggerkám a zejména hercům, bych zřídil rezervaci v podobě specializované TV stanice, určené jen a pouze jim.

 

Jinak totiž hrozí, že zanedlouho, sotva člověk zapne Rebel, Óčko nebo Šlágr, zazní místo muziky řinčení nádobím!

 

 

S pozdravy mňau a čau

 

Tvůj, čtenářstvo,

 

Gastrokocour 

 

 

 

 

 

   

O tom, jak Zdrobnělinka šlápla na pralinku

Gastronomický festival, pořádaný na půdě známé restaurace, si po několika letech existence získal věhlas i přízeň publika. Letošní účast pro nás byla třetí po sobě následující. Byli jsme přizváni díky oblibě u návštěvníků a zajisté také kvůli velice příznivému hospodářskému výsledku, který přinesla naše účast na předcházejících dvou ročnících festivalu.

 

Rád bych podotkl, že se snažím pro každou naši účast vymyslet atraktivní pokrmy, které by byly magnetem pro návštěvníky. 

 

Publiku jsou nabízeny rozličné gastronomické kreace o velikosti degustační porce, za které návštěvníci platí alternativní měnou, platnou na "území" festivalu. Jedná se vlastně o takové bony, které si hosté koupí u brány restaurace, před vstupem do areálu.

 

Obyčejně se účastní šest až sedm restaurací, každá připraví několik pokrmů. Jedno hlavní jídlo je soutěžní, přičemž každý rok je dáno téma. Loni to byl králík, letos se jednalo o zelí.

 

Pokud jde o králíka, chtěl jsem zužitkovat pokud možno všechno. A rozhodně jsem nechtěl na talíře flákat kusy králíka s kostí. Vymyslel jsem tedy plněný váleček. Králíka jsem rozčtvrtil a vykostil. Jako "plášť" jsem použil stehýnka-kýty a přední nožky-plecka, které jsem rozložil na vymaštěný alobal. Maso jsem okořenil, osolil a pokapal francouzským koňakem. Do náplně jsem použil méně hodnotné kusy (břicha, krky), kterým v masovém mlýnku dělala milou společnost kuřecí prsa. Fáš jsem dokončil pomocí žloutku, soli, koření a mletých vlašských ořechů. Naplnil, svinul, omotal, udusil v troubě ve vodní lázni. K tomu hříbková omáčka, a aby těm dvěma nebylo smutno, doplnil je houskový knedlíček tyrolského typu.

 

Inu, pokud jde o to, vymyslet si sám pro sebe nějakou roztomilou pakárničku, v tom se, věru, vyznám :-)!

 

Sakrblé, koukám do nadpisu, jářku, ňáko jsem se odchýlil. Takže zpět, k tématu: součástí soutěžního klání je také souboj o nejlepší dezert. Pro letošek jsem vymyslel pralinky. Tři druhy, rafinované (domníval jsem se) náplně. Belgická čokoláda, ruční výroba, poměrně neodfláknuté zdobení.

 

Nedávno jsme s rodinou zakoupili originální belgické, ručně vyráběné pralinky. Kus od kusu se nepatrně lišily, chuť vynikající, samozřejmě.

 

Leč, k soutěžnímu klání: Letos byla členkou poroty, posuzující dezerty, Zdrobnělinka, takto laureátka televizní soutěže. Kulinářské klání na pokračování pořádala stanice, která se honosí primátem  frekvence, přidělené soukromému subjektu. 

 

Zdrobnělinka posuzovala naše výrobky v oblasti dezertů. Pralinkám věnovala pouze letmou pozornost, načež se vyjádřila v tom smyslu, že takto pralinky rozhodně nevypadají. Patrně by měly být jedna jako druhá, že? 

 

Každý člověk má právo na svůj názor, jistě. Ale pokud se někdo stane členem poroty, bere na sebe také jistý závazek. Měl by rozhodovat nestranně a spravedlivě. A rozhodně by se měl vyvarovat unáhlených přirovnání soutěžících k účastníkům televizního klání v konkurenční TV (což se stalo Zdrobnělince).

 

Mimochodem, i tento, Zdrobnělinkou opovrhovaný pořad, má své místo na slunci TV zábavy. Má sledovanost, fanoušky. Jakkoliv se tam občas do krmě přimísí trocha krve... 

 

Myslet si každý může, co jen chce. Ale vystoupení a vyjadřování na veřejnosti již přece jen vyžaduje určitou dávku kultury, sebekontroly a autocenzury.

 

Nikdo by neměl dávat najevo své opovržení jen kvůli tomu, že oslněn úspěchem, porostl ve svých vlastních očích o dobrých dvacet centimetrů. Po nějaké době by se mu totiž mohlo stát, že ve svém fanklubu zůstane osamocen. Předseda a jediný člen zároveň. 

 

Ale, co. Třeba se to Zdrobnělinka nakonec naučí a stane se z ní vážená a respektovaná porotkyně. Pokud tedy bude mít spády tímto směrem. Rozhodně jí držím palce i pěsti! Jakož jí přeji hodně zdaru a štěstí při veškerém jejím konání.

 

Pojednání o dezertu, který zvítězil, bude příště. Mimochodem, zájem o pralinky byl u publika velmi slušný.

 

P. S.

Samozřejmě, jakmile jsem v pondělí na chatě nalil tekutou lepenku na beton, začalo hustě pršet...

 

 

S pozdravy mňau, čau, pac, atd.

 

Gastrokocour

   

           

 

 

 

 

 

            

Dnešní příspěvek

jsem chtěl napsat dnes, logicky. Leč - duchem svěží, však tělem znaven, napíši jej tedy zítra. Tento týden jsem totiž strávil v práci kompletně celičký. Nějak už mne neposlouchají ani klouby prstů, klapky klávesnice trefuji jen stěží... Což by vlastně měla být ostuda, vzhledem k absolvované maturitní zkoušce ze psaní na stroji.

 

No, alespoň píši, ve světlejších okamžicích fyzického aparátu. Mám totiž třeba také maturitu z účetnictví, rozhodně však neúčtuji (štěstí pro firmy, že se tím pádem nestaly mými klienty. :-) 

 

Před týdnem, po návratu z lesa, jsem se na chatě chtěl pustit do nanášení izolace proti vodě. Chci totiž takovou nevzhlednou, betonovou plochu opatřit kamenným kobercem. Ale ouha, začalo pršet! Týden jsem byl v práci, to bylo nádherně, samozřejmě... A o jediném týdnu dovolené, který si letos vyberu, mají být zase bouřky!

 

Avšak, řečeno s klasikem, močiti proti větru jeví se býti záležitostí vrcholně nepraktickou.

 

Budu tedy nejspíše modelařit.

 

A vida, stejně jsem něco napsal! I když - za mnoho to, věru, nestálo...

 

 

S pozdravy mňau, čau a au

 

polámaný Gastrokocour     

 

 

Relax

Úvodem bych se chtěl vrátit k předcházejícímu příspěvku. Nějakým nepochopitelným nedopatřením jsem se nedokázal vymanit z režimu malých písmenek z popisek fotoseriálu. Ba, co horšího, písmenka se ještě zmenšila! Tímto bych se rád omluvil laskavému čtenářstvu, které prosím o dávku shovívavosti a o pochopení. Inu, obstarožní notebook a především - obstarožní já!

 

 Jakkoliv chovám vřelé sympatie k digitálním technologiím, musím přiznat, že některými věcmi jsem prostě a jednoduše válcován. Mám pocit, že lepší by to nebylo ani tehdy, kdyby nade mnou stál sám velký Otec - Zakladatel Bill Gates a zleva - zprava mne fackoval...

 

Leč, abych neutekl zase příliš daleko od tématu příspěvku: relaxovat od těžké fyzické práce ještě těžší fyzickou prací, to může snad jedině debil. Anebo já! A tak opustiv před víkendem pracoviště s jazykem na vestě, spakuje famílii, doraziv na chatu, beru do rukou vrtačku, kladivo, brusku, lopatu, bych nemovitost k obrazu svému a manželčině zvelebil. Pomaličku, polehoučku se to docela daří.

 

Znaven prací uléhám v pozdní sobotní večer, abych časně ráno z lože křepce vyskočil, popadl košík a do lesního porostu za hřibem vyrazil. Sám, mé drahé bytosti v ten nekřesťanský čas spí. Obvykle totiž vyrážím okolo páté hodiny ranní. Dnes jsem, pravda, zaspal - vycházel jsem až v šest. No, ale stejně jsem byl sám. "Václavák" bývá v lese obyčejně tak po osmé, až se damstvo a panstvo vyhajinká...

 

Mám svoji navyklou trasu, takový oblouk o poměrně velkém rádiu. Dnes jsem však, unaven prací (v sobotu jsem řezal beton), svoji Tour de Bois poněkud zkrátil. Zkrátka a dobře, lišky a klouzky si ponechám až na dovolenou, na samotný konec srpna. To mne však především čeká dláždění terasy, no, potěš koště...

 

A tak jsem nasbíral obvyklou klasiku: hřiby smrkové, hřiby dubové, nějakou tu lišku, kuřátko, dcerce bedly na svačinku. A po letech jsem našel nádherný kousek - hřib bronzový! Nutno podotknout, že sbírám v poměrně prudkém svahu, většinou důkladně profackován větvemi hustého porostu.

 

Ale jak si přitom krásně odpočinu! To ticho, ta vůně lesa, pasoucí se srnky, pozorované cestou - prostě nádhera!

 

Pár kroků napříč, pár po vrstevnici, pozorný pohled k zemi. Ejhle, tady jej máme, krasavce! A zdalipak tu někde nemá bratříčka? Košík se pomalu, ale jistě plní. A když kolem osmé vycházím z lesa, vidím postavy, šourající se ke hvozdu, v jedné ruce igelitku, ve druhé moubajlfoun. Hodně štěstí, lidičky!

 

Po několika kilometrech scházím loukou dolů, k chatě. Dcerka ještě spí. Dveře na terasu jsou již otevřené, moje poklad chystá snídani. Idylka. Po chvíli začíná vytrvalostní déšť. Nevadí, mám dost práce i uvnitř, v chatě. Ale houbaři s igelitkami, ti zmoknou, bohužel...

 

 

Uf, jeden si ani neuvědomuje, kolik má v těle kloubů, dokud jej nezačnou bolet všechny najednou! Nezbývá tedy, než abych se pro dnešek rozloučil. Budu se muset přesunout do horizontální polohy. S nějakým čtivem, pár řádků před usnutím, znáte to.

 

 

S pozdravy mňau, čau, au, vrz-vrz, skříp-skříp, lup-lup (to byly klouby)

 

Gastrokocour            

Maková bábovka s chia semínky

Tuto sobotu upekla moje lepší polovička třenou bábovku. Ježto jsme ji však rekordně rychle sežrali, bylo rozhodnuto, že v neděli upečeme identický výrobek. Tentokrát se ke slovu (a k troubě) dostala horší polovička...já.

 

Fotografickou dokumentaci pořídila dcerka, které tímto děkuji :-).

 

Tak tedy:

 

Připravíme si: 300 gr. moučkového cukru, 300 gr. polohrubé mouky, do které vmísíme polovinu prášku do pečiva, potom přichystáme 250 gr. másla, 1 dcl mléka. Dále potřebujeme 70 gr. chia semínek a 70 gr. máku. Oddělíme šest žloutků od šesti bílků (smutno jim nebude dlouho, po transformaci do podob pěny a sněhu je čeká opětovné shledání :-)). Jejda, ještě jsem zapomněl vyfotit hrstičku rozinek...

 



 

 

  A jdeme na to: pomeleme mák. Pro tento účel máme doma vyčleněný    dávno  nepoužívaný mlýnek na kávu.

 

 

 

                   Máslo s moučkovým cukrem utřeme do pěny.

 

 

 

                                  Postupně přidáme žloutky.

    Superpotravinu chia smísíme s mákem.

 

 

 

 

                                     

Postupně vmícháme mouku s práškem do pečiva...
 

...a mák s chia semínky.

 



Naředíme mlékem.

Nakonec vmícháme sníh z bílků.

                                     

 

A teď je na každém jednotlivci, jakou zvolí formu a jakou použije

separační metodu. Forma na obrázku pochází ze sbírky

prvorepublikových keramických bábovek. Vytřena máslem,

vysypána kokosovou moučkou.

 

 

 

 

 



Naplníme těstem.

Vložíme do mírně vyhřáté trouby, pečeme při sto padesáti tak hoďku deset minut.












Závěrem bych rád poděkoval papouškům

Sisince a Lordíkovi za pozornost, kterou

mému dílu věnovali! :-)

 

 

 

 

Čau a mňau. A mňam. 

 

Gastrokocour

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 





Metoda "Pokus - omyl"

Existuje mnoho rozličných způsobů, kterak dosáhnout kýženého výsledku. Čestné místo mezi těmito způsoby zaujímá metoda, zvaná "Pokus - omyl". Zajisté právem. Neboť jsou v životě soukromém či profesním situace, kdy jiné možnosti zkrátka není. Literatura neznámá neb neexistující, poradit nemá kdo, to jest v blízkosti zoufalcově momentálně není fundovaného živáčka, který by hodnotnou informací nešťastníkovo počínání směrem k cíli popostrčil.

 

Co tedy zbývá? Ano. Experiment!

 

Toliko však věz, milá čtenářko, milý čtenáři, milé čtenářčátko: takové řešení může být někdy docela drahé! A prospěšné bývá pouze tomu, kdo si z nezdaru vyvodí ponaučení. 

 

Takhle tedy ne, čacký jinochu, tudy cesta nevede! Takže: znovu, jinak!  Pakliže nejsem úplně tupý,  přece nezopakuji stejnou chybu třikrát... Většinou, tedy.

 

Člověk v průběhu svého zrání většinou stejně nakonec přijde na to, že není důležité všechno znát, ale že je dobré vědět, kde potřebnou informaci najdu. A následně není špatné, jsou-li ještě k dispozici nějaké mozkové závity, které tuto informaci uchovají za účelem budoucího použití.

 

Pokud si dobře pamatuji, mojí první aplikací metody "Pokus - omyl" byla snaha o výrobu karamelu. Byl jsem tehdy nějakých deset let mlád a o produkci karamelu jsem měl velmi vágní představu. Leč chuť, ta byla zde, a v blízkosti nikdo z rodičů. Nebylo tedy doma nikoho, kdo by mé snaze dobře mířenou fackou přítrž učinil.

 

I popadl jsem lakovaný hliníkový kastrůlek z dětského nádobíčka, chutě nasypal moučkového cukru, bych poté nádobu na zažehnutý plynový hořák dychtiv přiložil. Výsledek se dostavil okamžitě: zlatá barva kastrůlku zpuchřela, moučkový cukr zčernal. Fascinující jev doprovázel neuvěřitelný zápach.

 

Zahanben neúspěchem, pospíšil jsem k nejbližší popelnici, vyhýbaje se pohledům udavačských sousedů, kteří by s radostí můj kulinářský experiment práskli mým rodičům. A to by potom bylo doma facek, jak potlesku v Národním divadle!

 

A tak zatímco já jsem byl tehdy bohatší o zkušenost (napříště krupicový cukr - nespálí se tak rychle + smaltovaný kastrůlek), moje malá sestřička byla chudší o součást dětského nádobíčka.

 

Naštěstí jí nikdy nechyběla.

 

 

No nic, dosti bylo pro dnešek poplkáníčka - jdu příst do Hajan.

 

S pozdravy čau, mňau, brounoc

 

Gastrokocour 

 

            

"Chvála" vstupních surovin

Na úvod dnešního příspěvku bych rád podotkl, že rozhodně nemám nic proti kapitalismu volné soutěže. Ale již po nějakou dobu slýchám výrok, který je mně, věru, hrubě proti srsti. Jedná se o kouzelnou větu: "To je otázka peněz!"

 

Toto slýchám většinou tehdy, když se ohradím proti kvalitě surovin, dodaných bohorovným dodavatelem. Jak to mám chápat? Kde je hranice? Od jaké cenové hladiny mohu očekávat kvalitu?

 

Je pravdou, že socialistický obchod rozhodně nehýřil pestrostí sortimentu. U vstupních surovin jsem však většinou věděl, co od nich mohu očekávat. Tvaroh byl opravdu tvarohem a nikoliv vodnatou bílou sr..kou, jogurt byl hustý úplně přirozeně (bez cenové přirážky), katastrofa v podobě rostlinného eidamu neexistovala... Vepřová panenka pocházela výhradně z vepřů, ne z prasnic, jak tomu často bývá v současnosti. Rozdíl je značný - zatímco vepřík zpravidla hyne mlád hrdinskou smrtí, prasnice spatří ústí hlavně jateční pistole nedlouho před tím, než sama pojde věkem.

 

Maso z krávy se rovněž nedá srovnávat s masem, jež bylo za svého života součástí býka. Jak často se potom stává, že dušené nebo pečené maso se sice již strukturálně rozpadá, jednotlivá vlákna však přesto není možné rozžvýkat!

 

Beztvaré bláto v podobě kuřecích prsou snad ani není nutné příliš komentovat. Cena, za kterou je dokáže chrlit zpracovatelský průmysl drůbežích koncentráků našeho nejmenovaného slovanského bratra, je ovšem lákavá...

 

Musím říci, že mne také velice pobuřuje skutečnost, kdy jako zákazník doplácím na dodávky neopracovaného masa. Je třeba si totiž uvědomit, že musím z masa doslova odoperovat každou šlachu a téměř veškerý tuk (vyjma steakových kusů a vepřového na pečení, samozřejmě).

 

Takže, chovatel je "v pohodě". A zpracovatel. A obchodník. A já, zákazník a restauratér, jsem za hňupa. Neboť ztráta spočívá na mých bedrech. Zkrátka a dobře, "mám babu". Jen již jaksi nemám, komu bych ji předal. Protože promítnout tento odpad do ceny, kterou zaplatí náš host, opravdu nelze. Na druhou stranu znám třeba majitele restaurace, který na mase šlachy ponechává ("Vždyť jsem to zaplatil, tak to tam nechám"), ale pochybuji o tom, že právě toto je ten správný přístup.

 

Na druhou stranu, takové odřezky se většinou dají použít k přípravě šťáv a masových výtažků. 

 

Nelze nevzpomenouti zeleniny blahé paměti. Toť, jářku, vpravdě paráda! Střez se, zákazníku, v zimním čase brambor obědnati! Sladká chuť o mrazuplném skladování žaluje...

 

Nahnilá kořenovka, cibule, mající po sezóně, "unavený salát" - toť folklór, v našich krajích obvyklý. Proč to, proboha, nevytřídí již ve skladech obchodu?  

 

Ach, jak rád bych po vzoru těch, ke kterým se tak často modlím, časného rána vyrážel na tržnici, plnou čerstvého ovoce a zeleniny! A to nemluvím o rybách a darech moře... To by byla nádhera! Leč, není dáno. Ve městě trh zcela chybí! Tudíž řetězem řetězce chycen a smýkán jest zákazník, jiné volby nemaje.

 

No, jo.

 

Jemináčku, to jsem si dnes ale hezky pobrečel! :-)

 

S pozdravy čau a mňau, s úctou k Tobě, moje milé čtenářstvo,

 

Gastrokocour vlastní popálenou a pořezanou tlapkou a černou počítače klapkou