Slávky

 

Koncem loňského léta jsme si s rodinkou konečně dopřáli vytouženou dovolenou u moře. Využili jsme služeb cestovní kanceláře, se kterou jsme se vydali k Jaderskému moři - do Itálie. Zájezd nebyl drahý, ubytování v mobilních domech v kempu s perfektní infrastrukturou bylo solidní.

 

Koupání jsme střídali s výlety, stravování jsme si zajišťovali sami. Ostatní účastníci zájezdu povětšinou využívali služeb kuchařek, které v kempu vařily českou stravu z dovezených zásob.  

 

My jsme dali přednost autentickým potravinám a italskému pohostinství. Každé ráno jsem chodil pro čerstvé pečivo, máslo a sýry. 

 

Na výletě v blízkém Comacchiu nás přilákala restaurační "zahrádka", situovaná na lodi, zakotvené na jednom z kanálů. Těmito kanály Comacchio trochu připomíná Benátky. A nyní již ke stravě samotné:

 

 

 

Manželka si objednala špagety s mušlemi (olivový olej, česnek, smetana, petrželová nať, mušle, špagety a parmazán).

                   Já jsem si dal kraby, omáčka ke špagetám spočívala na rajčatovém základě.

Dcerka si poručila osvědčené "boloňéze". Účastníci zájezdu, kteří městečko navštívili ve stejný den, po nás zvědavě pokukovali, cože si to dáváme (oni sami se v kempu cpali čočkou).

Šmarjá, kam jsem to zase zabrousil, nadpis přece zní: "Slávky"! No, ale tak daleko od tématu jsem zase neutekl - manželčina krmě obsahovala, kromě jiných mušlí, též slávky. Italové v oblasti naší rekreace chovají slávky jedlé v sádkách, přičemž jimi čile zásobují celé středomoří.

 

Včera jsme při nákupu v marketu objevili hlavního hrdinu sobotní večeře, vlastně hrdinku: Slávku jedlou. V obchodním centru nově zřídili prodej čerstvých ryb. Neodolali jsme a koupili kilo slávek.

 

 

 

    

 

Mušle pocházely z Dánska a byly krásně čisté (ty italské bývají často "zalískané" blátem). Zvolil jsem jednoduchou přípravu:

 

Na olivovém oleji jsem do sklovita podusil trochu cibule, potom jsem přidal plátky ze dvou stroužků česneku, něco nasekané petrželky, kousek másla a trochu mořské soli. Přidal jsem téměř celou sedmičku tramínu červeného.

 

Následovala selekce mušlí, takto veledůležitá věc: když to neuděláme pořádně, riskujeme slušnou otravu a noc, strávenou v poněkud nedůstojné pozici (v "lepším" případě)... Jde o to, oddělit živé mušle od těch, které již stihly chcípnout. To se pozná jednoduše - živé mušle jsou pevně zavřené, ty, které to už mají za sebou, jsou pootevřené nepatrně, zčásti, případně zcela.

 

Takové slávky nekompromisně vyhodíme. U těch nepatrně otevřených můžeme zkusit, zdali se ještě dají použít: živé by se po doteku měly úlekem zase uzavřít. Většinou se to však nestane. Inu, říkejme si, co chceme, cesta od jakéhokoliv moře k nám je prostě příliš dlouhá...

 

Po provedeném výběru jsem mušle pořádně propláchl v cedníku studenou vodou, abych je posléze bujaře vhodil do zurčícího základu, kterému jsem ještě uštědřil kostičku masového bujónu. Mušle jsem v kastrolku protřepal, promíchal a přikryl pokličkou.

 

Po pětiminutovém dušení jsem slávky vytáhnul a servíroval (s čerstvou bagetou a vlašským ryzlinkem).  

 

Když tak nad tím uvažuji, skutečná cena jednoho kilogramu slávek je proměnlivá: oč větší množství jich vyhodím, o to vyšší cenu jsem vlastně zaplatil. Je to napínavé - zdalivá vyhodím 10%? Či 25? Anebo dokonce třetinu? Myslím, že je to vůči zákazníkovi nespravedlivé. Leč - moře je daleko, toto český zákazník nakonec pochopí.

 

Má ostatně trénink, vždyť kolik jen cibule, brambor nebo jablek vyhodí doma, bezprostředně po koupi...

 

 

S pozdravy mňau a čau

 

Gastrokocour