Úvodem bych se chtěl vrátit k předcházejícímu příspěvku. Nějakým nepochopitelným nedopatřením jsem se nedokázal vymanit z režimu malých písmenek z popisek fotoseriálu. Ba, co horšího, písmenka se ještě zmenšila! Tímto bych se rád omluvil laskavému čtenářstvu, které prosím o dávku shovívavosti a o pochopení. Inu, obstarožní notebook a především - obstarožní já!
Jakkoliv chovám vřelé sympatie k digitálním technologiím, musím přiznat, že některými věcmi jsem prostě a jednoduše válcován. Mám pocit, že lepší by to nebylo ani tehdy, kdyby nade mnou stál sám velký Otec - Zakladatel Bill Gates a zleva - zprava mne fackoval...
Leč, abych neutekl zase příliš daleko od tématu příspěvku: relaxovat od těžké fyzické práce ještě těžší fyzickou prací, to může snad jedině debil. Anebo já! A tak opustiv před víkendem pracoviště s jazykem na vestě, spakuje famílii, doraziv na chatu, beru do rukou vrtačku, kladivo, brusku, lopatu, bych nemovitost k obrazu svému a manželčině zvelebil. Pomaličku, polehoučku se to docela daří.
Znaven prací uléhám v pozdní sobotní večer, abych časně ráno z lože křepce vyskočil, popadl košík a do lesního porostu za hřibem vyrazil. Sám, mé drahé bytosti v ten nekřesťanský čas spí. Obvykle totiž vyrážím okolo páté hodiny ranní. Dnes jsem, pravda, zaspal - vycházel jsem až v šest. No, ale stejně jsem byl sám. "Václavák" bývá v lese obyčejně tak po osmé, až se damstvo a panstvo vyhajinká...
Mám svoji navyklou trasu, takový oblouk o poměrně velkém rádiu. Dnes jsem však, unaven prací (v sobotu jsem řezal beton), svoji Tour de Bois poněkud zkrátil. Zkrátka a dobře, lišky a klouzky si ponechám až na dovolenou, na samotný konec srpna. To mne však především čeká dláždění terasy, no, potěš koště...
A tak jsem nasbíral obvyklou klasiku: hřiby smrkové, hřiby dubové, nějakou tu lišku, kuřátko, dcerce bedly na svačinku. A po letech jsem našel nádherný kousek - hřib bronzový! Nutno podotknout, že sbírám v poměrně prudkém svahu, většinou důkladně profackován větvemi hustého porostu.
Ale jak si přitom krásně odpočinu! To ticho, ta vůně lesa, pasoucí se srnky, pozorované cestou - prostě nádhera!
Pár kroků napříč, pár po vrstevnici, pozorný pohled k zemi. Ejhle, tady jej máme, krasavce! A zdalipak tu někde nemá bratříčka? Košík se pomalu, ale jistě plní. A když kolem osmé vycházím z lesa, vidím postavy, šourající se ke hvozdu, v jedné ruce igelitku, ve druhé moubajlfoun. Hodně štěstí, lidičky!
Po několika kilometrech scházím loukou dolů, k chatě. Dcerka ještě spí. Dveře na terasu jsou již otevřené, moje poklad chystá snídani. Idylka. Po chvíli začíná vytrvalostní déšť. Nevadí, mám dost práce i uvnitř, v chatě. Ale houbaři s igelitkami, ti zmoknou, bohužel...
Uf, jeden si ani neuvědomuje, kolik má v těle kloubů, dokud jej nezačnou bolet všechny najednou! Nezbývá tedy, než abych se pro dnešek rozloučil. Budu se muset přesunout do horizontální polohy. S nějakým čtivem, pár řádků před usnutím, znáte to.
S pozdravy mňau, čau, au, vrz-vrz, skříp-skříp, lup-lup (to byly klouby)
Gastrokocour
Žádné komentáře:
Okomentovat