Hliník se přestěhoval do zapomnění (nikoliv na Vysočinu :-)). Naštěstí...

Před dávnými lety, v dobách mého učení (a ještě dlouhá léta po něm), patřily k běžnému vybavení restauračních kuchyní hliníkové hrnce, kastroly a gastronádoby. Také pivní sudy bývaly vyrobeny z tohoto materiálu.

 

Narazit takový sud vyžadovalo jistou zručnost. Nejprve bylo zapotřebí upevnit šroubovitým pohybem zátku do příslušného otvoru. Středem zátky vedl druhý otvor, lemovaný matkou a těsněním. Do tohoto otvoru bylo třeba zasunout jehlu, která byla hadicí spojena s kompresorem a výčepním zařízením. Následoval šťouch, zároveň došlo k utažení matky. A bylo naraženo. Tedy - v ideálním případě... Občas se stalo, že jehla vyletěla (diagnóza č. 1: unavená zátka, diagnóza č. 2: naražeč - nešika). V takovém případě jehlu doprovázel obsah sudu, který povětšinou důkladně smočil přítomného nešťastníka. Dnešní bajonetové uzávěry na nerezových sudech, to je brnkačka, bečku by narazilo jak malé dítě, tak naprostý debil.    

 

Jejda - to jsem nějak poodběhl, chtěl jsem psát o nádobí! Leč, co naplat, krmě se obvykle s mokem snoubí, neboť bratr hlad bývá zhusta sestrou žízní doprovázen.

 

Zdaleka ne všechno nádobí bývalo z hliníku, těžké smaltové výrobky rovněž plnily regály černých umýváren. Jednalo se o hrnce, kastroly a zejména o pekáče, přezdívané "brutfany". Pánve byly většinou vyrobeny z tenkého, černého plechu.

 

Ale základ vybavení tvořil hliník. Vedle zdravotní závadnosti vadila vysoká abrazivita tohoto materiálu při umývání, jakož i nízká odolnost vůči solím a kyselinám. Tato nepříjemná vlastnost se velmi citelně projevovala u gastronádob, ve kterých soli a kyseliny postupně vyleptaly drobné otvory. Dno nádoby po nějaké době připomínalo řešeto. Nebylo ani divu. Při tehdejší frekvenci alkoholiků v kuchyních... Ochlasta totiž, maje hlavu v deliriu a jazyk plechový, solil a solil a solil, kyselil a kyselil a kyselil!

 

Hliníkové hrnce a kastroly dávno odvál čas. U nás, alespoň. Neboť například takový Bavor se jen nerad se starým kusem loučí! Nezbaví se ani sedmdesátiletého režonu, ani čtyřicetiletého konvektomatu. Rázovitý lokál zdobí gotická vyřezávaná soška, v kuchyni pak majestátně trůní  postmoderní (hliníkový) hrnec úctyhodného objemu. Nikoliv jeden.

 

 

Tak, moje milé věrné čtenářstvo, hodina noční značně pokročila, Gastrokocour se tedy loučí s těmito pozdravy:

 

Čau, mňau, uááá (to bylo zívnutí :-)).