Dnešní příspěvek

jsem chtěl napsat dnes, logicky. Leč - duchem svěží, však tělem znaven, napíši jej tedy zítra. Tento týden jsem totiž strávil v práci kompletně celičký. Nějak už mne neposlouchají ani klouby prstů, klapky klávesnice trefuji jen stěží... Což by vlastně měla být ostuda, vzhledem k absolvované maturitní zkoušce ze psaní na stroji.

 

No, alespoň píši, ve světlejších okamžicích fyzického aparátu. Mám totiž třeba také maturitu z účetnictví, rozhodně však neúčtuji (štěstí pro firmy, že se tím pádem nestaly mými klienty. :-) 

 

Před týdnem, po návratu z lesa, jsem se na chatě chtěl pustit do nanášení izolace proti vodě. Chci totiž takovou nevzhlednou, betonovou plochu opatřit kamenným kobercem. Ale ouha, začalo pršet! Týden jsem byl v práci, to bylo nádherně, samozřejmě... A o jediném týdnu dovolené, který si letos vyberu, mají být zase bouřky!

 

Avšak, řečeno s klasikem, močiti proti větru jeví se býti záležitostí vrcholně nepraktickou.

 

Budu tedy nejspíše modelařit.

 

A vida, stejně jsem něco napsal! I když - za mnoho to, věru, nestálo...

 

 

S pozdravy mňau, čau a au

 

polámaný Gastrokocour     

 

 

Relax

Úvodem bych se chtěl vrátit k předcházejícímu příspěvku. Nějakým nepochopitelným nedopatřením jsem se nedokázal vymanit z režimu malých písmenek z popisek fotoseriálu. Ba, co horšího, písmenka se ještě zmenšila! Tímto bych se rád omluvil laskavému čtenářstvu, které prosím o dávku shovívavosti a o pochopení. Inu, obstarožní notebook a především - obstarožní já!

 

 Jakkoliv chovám vřelé sympatie k digitálním technologiím, musím přiznat, že některými věcmi jsem prostě a jednoduše válcován. Mám pocit, že lepší by to nebylo ani tehdy, kdyby nade mnou stál sám velký Otec - Zakladatel Bill Gates a zleva - zprava mne fackoval...

 

Leč, abych neutekl zase příliš daleko od tématu příspěvku: relaxovat od těžké fyzické práce ještě těžší fyzickou prací, to může snad jedině debil. Anebo já! A tak opustiv před víkendem pracoviště s jazykem na vestě, spakuje famílii, doraziv na chatu, beru do rukou vrtačku, kladivo, brusku, lopatu, bych nemovitost k obrazu svému a manželčině zvelebil. Pomaličku, polehoučku se to docela daří.

 

Znaven prací uléhám v pozdní sobotní večer, abych časně ráno z lože křepce vyskočil, popadl košík a do lesního porostu za hřibem vyrazil. Sám, mé drahé bytosti v ten nekřesťanský čas spí. Obvykle totiž vyrážím okolo páté hodiny ranní. Dnes jsem, pravda, zaspal - vycházel jsem až v šest. No, ale stejně jsem byl sám. "Václavák" bývá v lese obyčejně tak po osmé, až se damstvo a panstvo vyhajinká...

 

Mám svoji navyklou trasu, takový oblouk o poměrně velkém rádiu. Dnes jsem však, unaven prací (v sobotu jsem řezal beton), svoji Tour de Bois poněkud zkrátil. Zkrátka a dobře, lišky a klouzky si ponechám až na dovolenou, na samotný konec srpna. To mne však především čeká dláždění terasy, no, potěš koště...

 

A tak jsem nasbíral obvyklou klasiku: hřiby smrkové, hřiby dubové, nějakou tu lišku, kuřátko, dcerce bedly na svačinku. A po letech jsem našel nádherný kousek - hřib bronzový! Nutno podotknout, že sbírám v poměrně prudkém svahu, většinou důkladně profackován větvemi hustého porostu.

 

Ale jak si přitom krásně odpočinu! To ticho, ta vůně lesa, pasoucí se srnky, pozorované cestou - prostě nádhera!

 

Pár kroků napříč, pár po vrstevnici, pozorný pohled k zemi. Ejhle, tady jej máme, krasavce! A zdalipak tu někde nemá bratříčka? Košík se pomalu, ale jistě plní. A když kolem osmé vycházím z lesa, vidím postavy, šourající se ke hvozdu, v jedné ruce igelitku, ve druhé moubajlfoun. Hodně štěstí, lidičky!

 

Po několika kilometrech scházím loukou dolů, k chatě. Dcerka ještě spí. Dveře na terasu jsou již otevřené, moje poklad chystá snídani. Idylka. Po chvíli začíná vytrvalostní déšť. Nevadí, mám dost práce i uvnitř, v chatě. Ale houbaři s igelitkami, ti zmoknou, bohužel...

 

 

Uf, jeden si ani neuvědomuje, kolik má v těle kloubů, dokud jej nezačnou bolet všechny najednou! Nezbývá tedy, než abych se pro dnešek rozloučil. Budu se muset přesunout do horizontální polohy. S nějakým čtivem, pár řádků před usnutím, znáte to.

 

 

S pozdravy mňau, čau, au, vrz-vrz, skříp-skříp, lup-lup (to byly klouby)

 

Gastrokocour            

Maková bábovka s chia semínky

Tuto sobotu upekla moje lepší polovička třenou bábovku. Ježto jsme ji však rekordně rychle sežrali, bylo rozhodnuto, že v neděli upečeme identický výrobek. Tentokrát se ke slovu (a k troubě) dostala horší polovička...já.

 

Fotografickou dokumentaci pořídila dcerka, které tímto děkuji :-).

 

Tak tedy:

 

Připravíme si: 300 gr. moučkového cukru, 300 gr. polohrubé mouky, do které vmísíme polovinu prášku do pečiva, potom přichystáme 250 gr. másla, 1 dcl mléka. Dále potřebujeme 70 gr. chia semínek a 70 gr. máku. Oddělíme šest žloutků od šesti bílků (smutno jim nebude dlouho, po transformaci do podob pěny a sněhu je čeká opětovné shledání :-)). Jejda, ještě jsem zapomněl vyfotit hrstičku rozinek...

 



 

 

  A jdeme na to: pomeleme mák. Pro tento účel máme doma vyčleněný    dávno  nepoužívaný mlýnek na kávu.

 

 

 

                   Máslo s moučkovým cukrem utřeme do pěny.

 

 

 

                                  Postupně přidáme žloutky.

    Superpotravinu chia smísíme s mákem.

 

 

 

 

                                     

Postupně vmícháme mouku s práškem do pečiva...
 

...a mák s chia semínky.

 



Naředíme mlékem.

Nakonec vmícháme sníh z bílků.

                                     

 

A teď je na každém jednotlivci, jakou zvolí formu a jakou použije

separační metodu. Forma na obrázku pochází ze sbírky

prvorepublikových keramických bábovek. Vytřena máslem,

vysypána kokosovou moučkou.

 

 

 

 

 



Naplníme těstem.

Vložíme do mírně vyhřáté trouby, pečeme při sto padesáti tak hoďku deset minut.












Závěrem bych rád poděkoval papouškům

Sisince a Lordíkovi za pozornost, kterou

mému dílu věnovali! :-)

 

 

 

 

Čau a mňau. A mňam. 

 

Gastrokocour

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 





Metoda "Pokus - omyl"

Existuje mnoho rozličných způsobů, kterak dosáhnout kýženého výsledku. Čestné místo mezi těmito způsoby zaujímá metoda, zvaná "Pokus - omyl". Zajisté právem. Neboť jsou v životě soukromém či profesním situace, kdy jiné možnosti zkrátka není. Literatura neznámá neb neexistující, poradit nemá kdo, to jest v blízkosti zoufalcově momentálně není fundovaného živáčka, který by hodnotnou informací nešťastníkovo počínání směrem k cíli popostrčil.

 

Co tedy zbývá? Ano. Experiment!

 

Toliko však věz, milá čtenářko, milý čtenáři, milé čtenářčátko: takové řešení může být někdy docela drahé! A prospěšné bývá pouze tomu, kdo si z nezdaru vyvodí ponaučení. 

 

Takhle tedy ne, čacký jinochu, tudy cesta nevede! Takže: znovu, jinak!  Pakliže nejsem úplně tupý,  přece nezopakuji stejnou chybu třikrát... Většinou, tedy.

 

Člověk v průběhu svého zrání většinou stejně nakonec přijde na to, že není důležité všechno znát, ale že je dobré vědět, kde potřebnou informaci najdu. A následně není špatné, jsou-li ještě k dispozici nějaké mozkové závity, které tuto informaci uchovají za účelem budoucího použití.

 

Pokud si dobře pamatuji, mojí první aplikací metody "Pokus - omyl" byla snaha o výrobu karamelu. Byl jsem tehdy nějakých deset let mlád a o produkci karamelu jsem měl velmi vágní představu. Leč chuť, ta byla zde, a v blízkosti nikdo z rodičů. Nebylo tedy doma nikoho, kdo by mé snaze dobře mířenou fackou přítrž učinil.

 

I popadl jsem lakovaný hliníkový kastrůlek z dětského nádobíčka, chutě nasypal moučkového cukru, bych poté nádobu na zažehnutý plynový hořák dychtiv přiložil. Výsledek se dostavil okamžitě: zlatá barva kastrůlku zpuchřela, moučkový cukr zčernal. Fascinující jev doprovázel neuvěřitelný zápach.

 

Zahanben neúspěchem, pospíšil jsem k nejbližší popelnici, vyhýbaje se pohledům udavačských sousedů, kteří by s radostí můj kulinářský experiment práskli mým rodičům. A to by potom bylo doma facek, jak potlesku v Národním divadle!

 

A tak zatímco já jsem byl tehdy bohatší o zkušenost (napříště krupicový cukr - nespálí se tak rychle + smaltovaný kastrůlek), moje malá sestřička byla chudší o součást dětského nádobíčka.

 

Naštěstí jí nikdy nechyběla.

 

 

No nic, dosti bylo pro dnešek poplkáníčka - jdu příst do Hajan.

 

S pozdravy čau, mňau, brounoc

 

Gastrokocour 

 

            

"Chvála" vstupních surovin

Na úvod dnešního příspěvku bych rád podotkl, že rozhodně nemám nic proti kapitalismu volné soutěže. Ale již po nějakou dobu slýchám výrok, který je mně, věru, hrubě proti srsti. Jedná se o kouzelnou větu: "To je otázka peněz!"

 

Toto slýchám většinou tehdy, když se ohradím proti kvalitě surovin, dodaných bohorovným dodavatelem. Jak to mám chápat? Kde je hranice? Od jaké cenové hladiny mohu očekávat kvalitu?

 

Je pravdou, že socialistický obchod rozhodně nehýřil pestrostí sortimentu. U vstupních surovin jsem však většinou věděl, co od nich mohu očekávat. Tvaroh byl opravdu tvarohem a nikoliv vodnatou bílou sr..kou, jogurt byl hustý úplně přirozeně (bez cenové přirážky), katastrofa v podobě rostlinného eidamu neexistovala... Vepřová panenka pocházela výhradně z vepřů, ne z prasnic, jak tomu často bývá v současnosti. Rozdíl je značný - zatímco vepřík zpravidla hyne mlád hrdinskou smrtí, prasnice spatří ústí hlavně jateční pistole nedlouho před tím, než sama pojde věkem.

 

Maso z krávy se rovněž nedá srovnávat s masem, jež bylo za svého života součástí býka. Jak často se potom stává, že dušené nebo pečené maso se sice již strukturálně rozpadá, jednotlivá vlákna však přesto není možné rozžvýkat!

 

Beztvaré bláto v podobě kuřecích prsou snad ani není nutné příliš komentovat. Cena, za kterou je dokáže chrlit zpracovatelský průmysl drůbežích koncentráků našeho nejmenovaného slovanského bratra, je ovšem lákavá...

 

Musím říci, že mne také velice pobuřuje skutečnost, kdy jako zákazník doplácím na dodávky neopracovaného masa. Je třeba si totiž uvědomit, že musím z masa doslova odoperovat každou šlachu a téměř veškerý tuk (vyjma steakových kusů a vepřového na pečení, samozřejmě).

 

Takže, chovatel je "v pohodě". A zpracovatel. A obchodník. A já, zákazník a restauratér, jsem za hňupa. Neboť ztráta spočívá na mých bedrech. Zkrátka a dobře, "mám babu". Jen již jaksi nemám, komu bych ji předal. Protože promítnout tento odpad do ceny, kterou zaplatí náš host, opravdu nelze. Na druhou stranu znám třeba majitele restaurace, který na mase šlachy ponechává ("Vždyť jsem to zaplatil, tak to tam nechám"), ale pochybuji o tom, že právě toto je ten správný přístup.

 

Na druhou stranu, takové odřezky se většinou dají použít k přípravě šťáv a masových výtažků. 

 

Nelze nevzpomenouti zeleniny blahé paměti. Toť, jářku, vpravdě paráda! Střez se, zákazníku, v zimním čase brambor obědnati! Sladká chuť o mrazuplném skladování žaluje...

 

Nahnilá kořenovka, cibule, mající po sezóně, "unavený salát" - toť folklór, v našich krajích obvyklý. Proč to, proboha, nevytřídí již ve skladech obchodu?  

 

Ach, jak rád bych po vzoru těch, ke kterým se tak často modlím, časného rána vyrážel na tržnici, plnou čerstvého ovoce a zeleniny! A to nemluvím o rybách a darech moře... To by byla nádhera! Leč, není dáno. Ve městě trh zcela chybí! Tudíž řetězem řetězce chycen a smýkán jest zákazník, jiné volby nemaje.

 

No, jo.

 

Jemináčku, to jsem si dnes ale hezky pobrečel! :-)

 

S pozdravy čau a mňau, s úctou k Tobě, moje milé čtenářstvo,

 

Gastrokocour vlastní popálenou a pořezanou tlapkou a černou počítače klapkou 

 

 

 

 

 

   

Hliník se přestěhoval do zapomnění (nikoliv na Vysočinu :-)). Naštěstí...

Před dávnými lety, v dobách mého učení (a ještě dlouhá léta po něm), patřily k běžnému vybavení restauračních kuchyní hliníkové hrnce, kastroly a gastronádoby. Také pivní sudy bývaly vyrobeny z tohoto materiálu.

 

Narazit takový sud vyžadovalo jistou zručnost. Nejprve bylo zapotřebí upevnit šroubovitým pohybem zátku do příslušného otvoru. Středem zátky vedl druhý otvor, lemovaný matkou a těsněním. Do tohoto otvoru bylo třeba zasunout jehlu, která byla hadicí spojena s kompresorem a výčepním zařízením. Následoval šťouch, zároveň došlo k utažení matky. A bylo naraženo. Tedy - v ideálním případě... Občas se stalo, že jehla vyletěla (diagnóza č. 1: unavená zátka, diagnóza č. 2: naražeč - nešika). V takovém případě jehlu doprovázel obsah sudu, který povětšinou důkladně smočil přítomného nešťastníka. Dnešní bajonetové uzávěry na nerezových sudech, to je brnkačka, bečku by narazilo jak malé dítě, tak naprostý debil.    

 

Jejda - to jsem nějak poodběhl, chtěl jsem psát o nádobí! Leč, co naplat, krmě se obvykle s mokem snoubí, neboť bratr hlad bývá zhusta sestrou žízní doprovázen.

 

Zdaleka ne všechno nádobí bývalo z hliníku, těžké smaltové výrobky rovněž plnily regály černých umýváren. Jednalo se o hrnce, kastroly a zejména o pekáče, přezdívané "brutfany". Pánve byly většinou vyrobeny z tenkého, černého plechu.

 

Ale základ vybavení tvořil hliník. Vedle zdravotní závadnosti vadila vysoká abrazivita tohoto materiálu při umývání, jakož i nízká odolnost vůči solím a kyselinám. Tato nepříjemná vlastnost se velmi citelně projevovala u gastronádob, ve kterých soli a kyseliny postupně vyleptaly drobné otvory. Dno nádoby po nějaké době připomínalo řešeto. Nebylo ani divu. Při tehdejší frekvenci alkoholiků v kuchyních... Ochlasta totiž, maje hlavu v deliriu a jazyk plechový, solil a solil a solil, kyselil a kyselil a kyselil!

 

Hliníkové hrnce a kastroly dávno odvál čas. U nás, alespoň. Neboť například takový Bavor se jen nerad se starým kusem loučí! Nezbaví se ani sedmdesátiletého režonu, ani čtyřicetiletého konvektomatu. Rázovitý lokál zdobí gotická vyřezávaná soška, v kuchyni pak majestátně trůní  postmoderní (hliníkový) hrnec úctyhodného objemu. Nikoliv jeden.

 

 

Tak, moje milé věrné čtenářstvo, hodina noční značně pokročila, Gastrokocour se tedy loučí s těmito pozdravy:

 

Čau, mňau, uááá (to bylo zívnutí :-)).