...jen jsem poněkud zmožen prací a snad i věkem, kdo ví. Ale hanba mně, poslední příspěvek o Velikonocích, takovou časovou prodlevu jsem dlouho neměl!
Nezbývá, než abych zase přispěl do svého zábavného občasníčku.
A tak, padaje na držtičku, lovím v paměti vzpomínky na doby minulé. Bylo to kdysi lepší? Je tato práce lepší dnes? Těžko říci. Každopádně si vzpomínám, že zaměstnanci mého věku už si dopřávali dovolených v "Jugošce" a lázeňských pobytů. Tedy - pokud se tohoto věku vůbec dožili, často se totiž stávalo, že se kolega ještě před padesátkou jednoho dne ohnul, aby si zavázal tkaničky - a zlomila se mu játra...
Nadřel jsem se vždycky, což o to. Domů jsem jezdíval tramvají, pokud jsem seděl, celkem často se stávalo, že jsem usnul a přejel tu "svoji" zastávku o dvě další, až na konečnou. Tam mne z hlubokého bezvědomí probral drsně nerudný hlas zaměstnance dopravního podniku. Ale co, nebylo to daleko, domů jsem to došlapal většinou pěšky.
Moje sestra si nedávno vzpomněla na větu, kterou jsem kdysi deklaroval, že jsou dny, kdy v dopravních prostředcích pouštím sednout pouze těhotné ženy a lidi prokazatelně nad devadesát. Už jsem na ten výrok dávno zapomněl... Občas se totiž stávalo, že jsem já, mladý ignorant, nepostřehl včas ve stoje trpícího cestujícího důchodce. Často jsem to potom od dotyčného chudáka dostal sežrat takovým způsobem, že jsem pomalu začal přemítat o tom, je-li moje pozemská existence vůbec oprávněná!
Jednou přistoupil jakýsi nerudný penzista a provokativně si to zamířil přímo ke mně. Vzhledem k tomu, že jsem byl zabrán do četby nějakého zajímavého časopisu, nestihl jsem důchodce včas zaregistrovat a nevyskočil jsem tak hbitě, jak by se slušelo. Penzista se ovšem hlasitě připomenul, takže jsem mu celkem ochotně přenechal své místo. Dědek si však neodpustil zhruba tříminutovou litanii na témata: mladí, staří, zdraví, nemoci, válečná invalidita. Takže jsem se opravdu hluboce, hluboce zastyděl...
Nezřídka jsem tenkrát střídal dovolené a volna v denním baru, což v praxi znamenalo, že jsem nastoupil normálně o půl šesté do kuchyně, kde jsem navařil, abych se o půl desáté dopoledne přesunul do denního baru, kde jsem vařil až do dvaadvacáté hodiny večerní.
Po jisté době nastoupila mladší generace a já už jsem nemusel v baru zaskakovat tak často. Jednou jsem šel kolem dveří do kuchyně baru, abych se stal bezděčným svědkem "masáže" mladého kolegy. Ze dveří se ozýval řev vrchního D., který na okamžik ztratil svůj glanc, svůj pověstný šarm a svoji sebekontrolu: "K...a, co to je, Viléme?! Omeleta se šunkou?!!"
Nešťastník totiž vyráběl hemenex tím způsobem, že šunku nakrájel na nudličky a vajíčka rozšlehal...
Tak, je půlnoc, dám si tak dvě stránky detektivky od Jo Nesba a hajdy na kutě.
S pozdravy čau a mňau
Gastrokocour
Žádné komentáře:
Okomentovat