Mnozí byli natolik výraznými osobnostmi, že v mé paměti zakotvili natrvalo.
V dobách mého mládí v umývárnách často působily romské ženy. Pokud si pamatuji, po stránce kvality práce s nimi nebývaly problémy. Vážil jsem si jejich práce. Dělaly práci, kterou téměř nikdo nechtěl vykonávat. A dělaly ji dobře. Bývaly však poněkud hašteřivé, pokud se na jednom místě sešly dvě - tři, potom bylo zpravidla o "zábavu" postaráno...
V proslulé kavárně, která byla mým prvním pracovištěm po vyučení, jednou došlo ke konfliktní situaci: v umývárně se pohádaly tři příslušnice domestikovaného etnika. No, pohádaly... Spíše by se dalo říci, že po sobě nepokrytě vřískaly. Rozložitý kolega Vojtěch toho v jednom okamžiku začal mít tak akorát plné zuby, zařval tedy mohutným hlasem:
"K...a, černí, bude tam ticho?!"
V dnešní hyperkorektní a mnohdy pokrytecké době by se můj kolega nejspíše nevyhnul žalobě, briskně přichystané přičinlivým aktivistou...
Ale tenkrát... Drsné prostředí, drsné město, drsné podmínky života v něm. Soužití dvou odlišných kultur nutně znamenalo třecí plochy. Vyhraněný postoj některých příslušníků tehdejší většinové populace by dnes byl označován jako rasismus. Ale slovní potyčky byly tenkrát na denním pořádku. Snědí obyvatelé spílali "bledým tvářím" bílých, aby se jim následně z protistrany dostávalo užitečných informací, že jsou "černí". Což bylo poněkud přehnané a nepřesné tvrzení. Nikoho však ani nenapadlo, aby kohokoliv žaloval kvůli rasové nesnášenlivosti.
Ostatně, k těm opravdu odporným a děsivým rasovým útokům došlo až dlouho po nástupu "demokracie". A nakonec - opravdový význam má povaha člověka, jeho přístup k práci, zodpovědnost, chování. Na barvě pleti nezáleží.
V těch dobách jsem poznal Poláka Edwarda Bernfelda. Tehdy byl Eda již pouhou troskou, zničenou alkoholem. Občas u nás umýval nádobí. Ve světlých chvilkách mi vyprávěl o dobách, kdy létal v Británii u 303. (polské) stíhací peruti jako pilot stíhacího letounu Supermarine Spitfire. Vykládal mi o českém hrdinovi Bitvy o Británii, četaři Josefu Františkovi, který byl příslušníkem zmíněné perutě. Jenom přehodil jméno s příjmením, mluvil o něm, jako o Františku Josefovi. Musím říci, že jsem Edova slova hltal. A byl jsem snad jediný, kdo jeho vyprávění věřil...
Zajímavou vzpomínku mám na tehdy třicetiletou inženýrku, která učila na VŠ. Chudák, pořídila si za dvacet tisíc trabanta. Aby jej zaplatila, umývala v naší restauraci podlahu.
Kdysi jsem působil několik let u rakouské firmy v Rusku. Místo jsem získal na základě výběrového řízení, které jsem absolvoval v sídle pobočky rakouské společnosti v Praze. Bylo to lukrativní, štědře honorované pracovní místo. A těch zážitků...
S rakouským kolegou Hansem jsme na místě měli šest kuchyňských pomocnic. Zajímavou zkušeností pro mne bylo simultánní tlumočení z němčiny do ruštiny a obráceně. S ruskými pomocnicemi jsem tedy hovořil jejich mateřštinou, ony se ode mne na oplátku bezvadně naučily dvě české věty. Tou první bylo: "Nežer mi to!" Druhou větou byl povzdech: "Ženská nešťastná, já tě zabiju..."
Patrně nejpilnější z těchto pomocnic byla čtyřicetiletá Šura, která jednou vyprávěla hororový příběh. Aniž totiž kdokoliv cokoliv předem tušil, tato dobrá žena se rozhodla zprovodit ze světa svého manžela, alkoholika tělem i duší. I kradla potají kyselinu, používanou k čištění trouby. Tu potom po dobu jednoho týdne přidávala nenáviděnému partnerovi do jídla. Vyprávění končila slovy:
"Sviňa jedna, týden jenom blil - a nic se mu nestalo!"
Naštěstí. Šura nedomyslela, jaké důsledky by to pro ni mělo. V případě důkladného vyšetřování, ovšem. Neboť v dotyčném městě statistiky uváděly kolem padesáti případů úmrtí ročně, způsobených otravou nekvalitním alkoholem. Vysoké číslo - na město s pěti stovkami tisíc obyvatel...
Tak, večerní čas se dávno překulil v čas noční, gastrokocourovi padají víčka únavou.
Takže - čau, mňau, zív, zív, uá... chrrrrrrrrr.
Žádné komentáře:
Okomentovat