Sick Days

Pod tímto názvem se skrývají placené dny volna, které někteří zaměstnavatelé svým zaměstnancům poskytují na zotavenou v případě nemoci. Jedná se, samozřejmě, o zaměstnance v nevýrobní sféře. Dělníci takovými benefity nevládnou, dovedu si představit, jak by to asi tak zhruba vypadalo. Mnohému fabrikantovi by zbyly oči leda pro pláč... I když - třeba ne.

 

Ale v gastronomii si to představit rozhodně nedovedu. A v kuchyni již vůbec ne. Opačný extrém, kdy všichni všechny nemoci přechodí, je však také špatný. Během mé kariéry se mnohokrát stalo, že nějaký debil přišel do práce s pořádnou chřipkou, kterou posléze štědře a nezištně podělil všechny ostatní.

 

První tři dny nemocenské však nejsou placené a dovolenou chce kvůli viróze čerpat jen málokdo. Výsledkem je v dobách epidemií pracoviště, plné kýchajících, smrkajících, kašlajících a slzících postav, které se svojí zoufalou činností snaží povzbudit HDP.

 

Mně samotnému se nedaří léčit ani chronické obtíže. Loni v červenci jsem měl domluvenou návštěvu metabolické ambulance, kde měli určit, z čeho pocházejí moje ledvinové šutráčky. Leč, můj záměr změnil mladý kolega, kterého sužovaly nějaké problémy v osobním životě. Jednoho krásného nedělního dopoledne se mohutnými doušky ožral. Následujícího rána, spíše dopoledne, usoudil, že chodit do práce nemá cenu, načež odkvačil do psychiatrické léčebny. V tomto bohulibém zařízení, kde mu hbitě stanovili hned několik diagnóz, pak setrval po celé dva měsíce. Mimochodem, krásně se tam opálil... A já jsem se svojí léčbou ostrouhal kolečka.

 

Svěřil jsem se kolegovi z modelářského klubu, že se mně začínají vracet ledvinové záchvaty. Doporučil pití slivovice, ta prý rozpustí všecko. No, jo - když já na ten chlast zase tak úplně nejsem! Piva vypiji tak dva litry během pěti let, po víně mne pálí žáha, ani v pálenkách se nedá říci, že bych právě trhal rekordy. Na tomto poli si občas dopřeji opravdu kvalitní alkohol, ale pouze ve velmi malém množství. Takovou ruskou nebo americkou prohibici bych tedy nejspíše přečkal bez následků na zdraví :-). 

 

Jinak, kolega "netáhlo", kterého jsem zmiňoval v minulém příspěvku, podal sám od sebe výpověď. Věru, to je poprvé od doby, kdy k nám nastoupil, co mně udělal radost!

 

Jenom dej, Bože, aby "kus", který jej nahradí, nebyl lenoch, feťák, kuřák, narkoman nebo alkoholik...

 

 

Sakra - zase je půlnoc, Gastrokocour se loučí s pozdravy: Čau a normálně: mňau!        

Zas mám hrozný spleen, svého druhu evergreen...

Protože "depkou" bych to nenazýval. Spíše je mně smutno. Musím totiž sdílet pracoviště s kolegou, pro kterého prakticky jakýkoliv úkol znamená osobní ústrk. Chlap je protivný, sprostý, nebetyčně drzý. A nebývale "ošůkaný" (rozuměj: "pomalý" - slováckovalachismus).

 

A není boha chlapa vyhodit. Už si na něj stěžují úplně všichni. Říkám si: proboha, proč si jen před tím, než přijmeme nějakého dalšího kreténa, další "netáhlo", dalšího psychopata, dalšího feťáka, nevyžádáme reference z předchozího působiště?

 

Jo. Nově příchozí se většinou jeví jako "v pohodě". Servírkám. Provoznímu. Mně ne. Ale já pořád něco mám. Neustále na někom něco vidím. Já, žlučovitý fotřík. Pcha, nejspíše nerozumím mladé generaci. Cha, cha, cha.

 

Právě dnes mi provozní ukazoval, kde všude ve městě hledají kuchaře. Z toho vyvozoval, že když drzého lenocha vyhodíme, neseženeme náhradu. V duchu jsem si povzdechl: ano, oni se ale těch svých předchozích hajzlů zbavili... Anebo tito odešli sami, když zjistili, že jim na pracovišti zahálčivá pšenka nepokvete. Navíc, nemám zase takovou obavu, že bych nenašel nikoho prácechtivého. Nejspíše to dopadne tak, že skáknu na pracák a pohledám si tam nějaké vhodné "mládě", které si vychovám k obrazu svému.

 

Moje žena měla dnes večer náhodou krátkou pracovní schůzku s klientem, který mého "kyselého" kolegu zaměstnával přesně tři dny. Třetího dne se totiž mládenec pořezal, načež kolem sebe metal přehršle vulgarismů. Ve chvíli, kdy právě restauraci hodnotil vzteklým řevem jakožto "zk...venou", vešel do dveří kuchyně restauratér a klidným hlasem pronesl:

"Víš, co? Sbal se - a běž!"

 

A tomuto chlapci jsem přihlížel, kterak svým pomááááááááááálu způsobem, co noha ruku mine, krájí zeleninu. Povídám:

"Pozor, podívej, máš v tom vlas!"

Odpověď zněla:

"No, a co? To není můj!"

 

Ach, ne. To tedy opravdu nevymyslíš!

 

Ale jednu útěchu přece jen mám. Neboť všeho do času! Chlapovi táhne na čtyřicítku. Za takových deset, patnáct let bude nejen drzý, nepříliš chytrý, pomalý, nedostatečně kvalifikovaný a sprostý. K tomu všemu bude totiž navíc ještě starý. A nezaměstná jej již vůbec nikdo!

 

Tak - nyní si spravím náladu malou sklenkou Martini, poté se pustím do psaní jídelního lístku. Připíjím všem, kteří jsou schopní a ochotní padnout v práci na držku!

 

 

Váš Gastrokocour s pozdravy: čau, mňau, úááááá... 

 

     

 

O lidech v umývárně

Ve "kšeftu" se pohybuji dlouhých třicet sedm let. Za tu dobu jsem se setkal s pestrým zástupem lidí, bez jejichž profese by pohostinství nemohlo existovat. Mám na mysli pracovníky umýváren.

Mnozí byli natolik výraznými osobnostmi, že v mé paměti zakotvili natrvalo.

 

V dobách mého mládí v umývárnách často působily romské ženy. Pokud si pamatuji, po stránce kvality práce s nimi nebývaly problémy.  Vážil jsem si jejich práce. Dělaly práci, kterou téměř nikdo nechtěl vykonávat. A dělaly ji dobře. Bývaly však poněkud hašteřivé, pokud se na jednom místě sešly dvě - tři, potom bylo zpravidla o "zábavu" postaráno... 

 

V proslulé kavárně, která byla mým prvním pracovištěm po vyučení, jednou došlo ke konfliktní situaci: v umývárně se pohádaly tři příslušnice domestikovaného etnika. No, pohádaly... Spíše by se dalo říci, že po sobě nepokrytě vřískaly. Rozložitý kolega Vojtěch toho v jednom okamžiku začal mít tak akorát plné zuby, zařval tedy mohutným hlasem:

"K...a, černí, bude tam ticho?!" 

 

V dnešní hyperkorektní a mnohdy pokrytecké době by se můj kolega nejspíše nevyhnul žalobě, briskně přichystané přičinlivým aktivistou...

 

Ale tenkrát... Drsné prostředí, drsné město, drsné podmínky života v něm. Soužití dvou odlišných kultur nutně znamenalo třecí plochy. Vyhraněný postoj některých příslušníků tehdejší většinové populace by dnes byl označován jako rasismus. Ale slovní potyčky byly tenkrát na denním pořádku. Snědí obyvatelé spílali "bledým tvářím" bílých, aby se jim následně z protistrany dostávalo užitečných informací, že jsou "černí". Což bylo poněkud přehnané a nepřesné tvrzení. Nikoho však ani nenapadlo, aby kohokoliv žaloval kvůli rasové nesnášenlivosti.

 

Ostatně, k těm opravdu odporným a děsivým rasovým útokům došlo až dlouho po nástupu "demokracie". A nakonec -  opravdový význam má povaha člověka, jeho přístup k práci, zodpovědnost, chování. Na barvě pleti nezáleží.          

 

 V těch dobách jsem poznal Poláka Edwarda Bernfelda. Tehdy byl Eda již pouhou troskou, zničenou alkoholem. Občas u nás umýval nádobí. Ve světlých chvilkách mi vyprávěl o dobách, kdy létal v Británii u 303. (polské) stíhací peruti jako pilot stíhacího letounu Supermarine Spitfire. Vykládal mi o českém hrdinovi Bitvy o Británii, četaři Josefu Františkovi, který byl příslušníkem zmíněné perutě. Jenom přehodil jméno s příjmením, mluvil o něm, jako o Františku Josefovi. Musím říci, že jsem Edova slova hltal. A byl jsem snad jediný, kdo jeho vyprávění věřil...

 

Zajímavou vzpomínku mám na tehdy třicetiletou inženýrku, která učila na VŠ. Chudák, pořídila si za dvacet tisíc trabanta. Aby jej zaplatila, umývala v naší restauraci podlahu. 

 

Kdysi jsem působil několik let u rakouské firmy v Rusku. Místo jsem získal na základě výběrového řízení, které jsem absolvoval v sídle pobočky rakouské společnosti v Praze. Bylo to lukrativní, štědře honorované pracovní místo. A těch zážitků...

 

S rakouským kolegou Hansem jsme na místě měli šest kuchyňských pomocnic. Zajímavou zkušeností pro mne bylo simultánní tlumočení z němčiny do ruštiny a obráceně. S ruskými pomocnicemi jsem tedy hovořil jejich mateřštinou, ony se ode mne na oplátku bezvadně naučily dvě české věty. Tou první bylo: "Nežer mi to!" Druhou větou byl povzdech: "Ženská nešťastná, já tě zabiju..."

 

Patrně nejpilnější z těchto pomocnic byla čtyřicetiletá Šura, která jednou vyprávěla hororový příběh. Aniž totiž kdokoliv cokoliv předem tušil, tato dobrá žena se rozhodla zprovodit ze světa svého manžela, alkoholika tělem i duší. I kradla potají kyselinu, používanou k čištění trouby. Tu potom po dobu jednoho týdne přidávala nenáviděnému partnerovi do jídla. Vyprávění končila slovy:

"Sviňa jedna, týden jenom blil - a nic se mu nestalo!"

Naštěstí. Šura nedomyslela, jaké důsledky by to pro ni mělo. V případě důkladného vyšetřování, ovšem. Neboť v dotyčném městě statistiky uváděly kolem padesáti případů úmrtí ročně, způsobených otravou nekvalitním alkoholem. Vysoké číslo - na město s pěti stovkami tisíc obyvatel...

 

 

Tak, večerní čas se dávno překulil v čas noční, gastrokocourovi padají víčka únavou.

 

Takže - čau, mňau, zív, zív, uá... chrrrrrrrrr.