hlásal nápis na informačním billboardu uprostřed nehostinné pouště. Kreslený vtip dále zobrazoval otrhaného trosečníka, který zoufale třeštil oči na užitečnou informaci. Text na billboardu byl totiž doplněn obrázkem zadnice a šipky, která směřovala přesně mezi poloviny.
A přesně tam jsem já. Jako ten trosečník. Prostě v pr... Zůstal jsem sám, žádný kolega ani v dohledu, ani v doslechu.
Nejsou lidé, kterým by se chtělo fyzicky makat. A teď v létě již vůbec ne. Tedy - ne, že by na ÚP nebyli žádní "uchazeči" o zaměstnání, to zase ano, jenom jaksi nepociťují potřebu, hledat stálou práci.
Dávky + brigádička načerno + mama hotel = dolce vita (dolce far niente). Rovnice, kterou se řídí nejedna dcerka, nejeden mládenec.
Je to jako s (českým) fotbalem: problémy je třeba hledat v práci s dorostem. A v ochotě dorostu samotného, podstoupit dřinu. Často nacházím paralely v oborech, které spolu jinak nesouvisejí. Chybí dril, tvrdý trénink, příprava na drsnou realitu, chybí fyzická kondice, chybí duševní odolnost... Fotbalista neuběhá devadesát (nedejbože sto dvacet) minut, kuchaře překvapí, že v kuchyni je moc teplo...
Jak jsem již jednou zmínil, adepti nejpozději ve druhém ročníku praktické školy zjistí, "vo co gou", načež obor valem opouštějí.
Možná že někteří tuší, co všechno se při této práci dá v soukromém životě prošvihnout. Když si tak vzpomenu, kde všude jsem za ta léta nebyl... Zmeškal jsem zlatou svatbu babičky a dědečka, sestřinu promoci, manželčinu první promoci, babiččiny sedmdesátiny, dědečkovy osmdesátiny, několik divadelních představení, modelářské výstavy... Přesto tu práci pořád dělám. Člověk musí být v tomto oboru jistým způsobem šílený, jinak to asi nejde.
Mám plnou skříň rozpracovaných modelů a obrovskou touhu jejich stavbu dokončit , leč potřebného času se zoufale nedostává. Mohl bych se, pravda, utěšovat tím, že si to pěkně nechám na důchod.
Bojím se však, že už potom v ruce neudržím ani skalpel, ani štětec. To budu mít v ruce takovou "klepku", že budu chtít třeba pohladit vnouče - a místo toho mu nafackuji!
Nakonec bych asi spojil profláknuté úsloví, ke kterému se s despektem vyjádřil Václav Klaus, s názvem známé písničky:
"Zlaté české ručičky nebojte se, vy makat nebudete!"
S pozdravy: čau, mňau, uf, uf
Gastrokocour
Žádné komentáře:
Okomentovat