You are here,

hlásal nápis na informačním billboardu uprostřed nehostinné pouště. Kreslený vtip dále zobrazoval otrhaného trosečníka, který zoufale třeštil oči na užitečnou informaci. Text na billboardu byl totiž doplněn obrázkem zadnice a šipky, která směřovala přesně mezi poloviny.

 

A přesně tam jsem já. Jako ten trosečník. Prostě v pr... Zůstal jsem sám, žádný kolega ani v dohledu, ani v doslechu.

 

Nejsou lidé, kterým by se chtělo fyzicky makat. A teď v létě již vůbec ne. Tedy - ne, že by na ÚP nebyli žádní "uchazeči" o zaměstnání, to zase ano,  jenom jaksi nepociťují potřebu, hledat stálou práci.

 

Dávky + brigádička načerno + mama hotel = dolce vita (dolce far niente). Rovnice, kterou se řídí nejedna dcerka, nejeden mládenec.

 

Je to jako s (českým) fotbalem: problémy je třeba hledat v práci s dorostem. A v ochotě dorostu samotného, podstoupit dřinu. Často nacházím paralely v oborech, které spolu jinak nesouvisejí. Chybí dril, tvrdý trénink, příprava na drsnou realitu, chybí fyzická kondice, chybí duševní odolnost... Fotbalista neuběhá devadesát (nedejbože sto dvacet) minut, kuchaře překvapí, že v kuchyni je moc teplo...

 

Jak jsem již jednou zmínil, adepti nejpozději ve druhém ročníku praktické školy zjistí, "vo co gou", načež obor valem opouštějí.

 

Možná že někteří tuší, co všechno se při této práci dá v soukromém životě prošvihnout. Když si tak vzpomenu, kde všude jsem za ta léta nebyl... Zmeškal jsem zlatou svatbu babičky a dědečka, sestřinu promoci, manželčinu první promoci, babiččiny sedmdesátiny, dědečkovy osmdesátiny, několik divadelních představení, modelářské výstavy... Přesto tu práci pořád dělám. Člověk musí být v tomto oboru jistým způsobem šílený, jinak to asi nejde.

 

Mám plnou skříň rozpracovaných modelů a obrovskou touhu jejich stavbu dokončit , leč potřebného času se zoufale nedostává. Mohl bych se, pravda, utěšovat tím, že si to pěkně nechám na důchod.

 

Bojím se však, že už potom v ruce neudržím ani skalpel, ani štětec. To budu mít v ruce takovou "klepku", že budu chtít třeba pohladit vnouče - a místo toho mu nafackuji!

 

Nakonec bych asi spojil profláknuté úsloví, ke kterému se s despektem vyjádřil Václav Klaus, s názvem známé písničky:

 

"Zlaté české ručičky nebojte se, vy makat nebudete!" 

 

 

S pozdravy: čau, mňau, uf, uf

 

Gastrokocour  

 

 

 

    

 

Chlast - slast, ČR - chlastu vlast!

Proč se u nás tolik chlastá? Tuto otázku si kladu poměrně často. A nikoliv bez souvislostí. Když byla před časem jednomu kolegovi nařízena mimořádná směna v sobotu, byl naštvaný, že "bude přece po draku". Jindy zase nemohla přijít do práce servírka, neb zapíjela narozeniny učnice. A kolikrát jsem v minulosti zažil, že podnapilý kolega nepřišel do práce, aniž by komukoliv cokoliv předem oznámil...

 

To se opravdu nedá nic oslavit, aniž by se kolegové a podřízení zmydlili jak démoni? Asi ne. V našich zeměpisných šířkách patří zkrátka k bontónu, na oslavě se pořádně ožrat... Ostatně, nejen na oslavě.

 

Před lety jsem pracoval v restauraci, jejíž provozovatel nedůvěřoval části obsluhujícího personálu natolik, aby jí svěřil klíče od podniku. Takto jsem přišel k pochybné cti, zamykat a kódovat po půlnoci restauraci. Ve dnech svého volna jsem kvůli tomu musel jezdit z místa bydliště a počkat, až poslední host vyzunkne obsah své sklenice do poslední kapky. Poté, co všichni zaplatili, byli přemluveni k tomu, aby se laskavě odebrali do svých domovů, respektive do podniků, jejichž otevírací doba teprve začínala.

 

Nájemce dotyčného pohostinského zařízení měl zdatného "bratra v chlastu", kumpána, který jej provázel při všech významných i bezvýznamných příležitostech. Památnou událostí se stala akce, kdy restauratér společně s dotyčným kamarádem provozoval stánek s občerstvením, který stál na strategickém místě u hlavní silnice v době pořádání známého rockového festivalu. Pravdou je, že oba výtečníci vytočili všechno pivo, rozlili veškeré zásoby tvrdého alkoholu a prodali šedesátilitrový hrnec dršťkové polévky. Vzhledem k tomu ovšem, že zdarma pohostili armádu kamarádů z mokré čtvrti, skončilo jejich hospodaření v minusu, čítajícím pět tisíc korun...

 

A tento obávaný chlastometr, se kterým jen málokdo dokázal držet krok v pití tvrdého alkoholu, byl přítomen jednoho pozdního večera, v době, kdy jsem se chystal uzamknout restauraci. Když jsem dorazil z domova, měl již slušně "rozpracovaného" mého kolegu Karla. Oba vypili přibližně stejné množství kořalky. Jenomže zatímco zkušený opilec zaujímal více - méně vertikální polohu, Karel se po chvíli  beze slova sesunul do polohy horizontální, ve které toho večera již setrval. Okamžitě usnul hlubokým spánkem nespravedlivých. Nějakým způsobem se nám jej po jisté době podařilo dostat  před dveře restaurace, takže jsem mohl o dvě hodiny později než obvykle alespoň uzamknout podnik.

 

Kam však  s opilým, spícím kolegou? Tuto otázku jsem chtěl vyřešit nekompromisně a zavolat záchytku. Servírka s povedeným ožralou mne přemluvili, abychom Karla naložili do mého auta a zavezli jej do jeho bydliště.

 

Domů jsem se tehdy dostal kolem čtvrté hodiny ranní. Ano, takový jsem trouba. Dodnes jsem toho názoru, že jsem měl tenkrát zavolat záchytku.

 

Alespoň už se tak nechlastá v práci. Když si tak vzpomenu, jak se při jakékoliv oslavě nalévala vodka do misek na aspiky... To je mně špatně ještě dnes. A bylo i tenkrát. A podotýkám - to jsem se dotyčného nápoje ani nedotknul, k tomu by mne nikdo nepřinutil. To z pouhého pohledu a z představy, jak to z toho plastu asi chutnalo!

 

 

Moje milé čtenářstvo, musím se Ti omluvit za dlouhou prodlevu. Po dlouhých třinácti dnech jsem se až dnes dočkal kýženého volna. Na psaní příspěvků jsem neměl ani čas, ani pomyšlení. Obdivuji svůj pohybový aparát za to, že dosud slouží svému účelu. Obdivuji svůj mozek za to, že ještě občas dokáže usebrat nějakou tu myšlenku. A obdivuji svoji rodinu za to, že to všechno se mnou vydrží!

 

 

S pozdravy: mňau, čau a au - Gastrokocour