Rozpaky mláděte slepice leghornky

Slepičí mládě v kuchařském hávu bylo na rozpacích. Řešilo totiž složitý případ. Bohužel, již dávno jsem zapomněl, jaký sociálně-gastronomický oříšek to tehdy vlastně chtělo rozlousknout. V mé paměti utkvělo, že zatímco mládě řešilo, na režonu leželo třicet talířků s šedesáti nožičkami párků. Během té doby, co kuchtík pátral, radil, informoval, párky utěšeně chladly a vůbec nikdo si jich nevšímal. 

 

Přitom ohřátý párek je po vychladnutí tak neuvěřitelně hnusné chuti! Vidíte to: párky vychladly - a případ nakonec stejně vyřešili diváci...

 

Pamatuji si, že při prvním shlédnutí seriálu jsem zůstal stát v němém úžasu nad tím, kolik se ve všech těch kuchyních pohybovalo (nebo poflakovalo) kuchařů! Dospěl jsem k názoru, že pan režisér chtěl mít v obraze zkrátka o trochu více "ekšn". Dočista si představuji příkazy a zvolání: "Franto, míchej; Jardo, krájej; Věrko, válej; Béďo, vraž to do trouby; Láďo, vytáhni to z trouby; Karle, běž do chladicího boxu; Břéťo, teď zavřískni po Mařence; Stando, kopni do sebe panáčka; Libore, vynadej vrchnímu..."

 

Uznávám. Natáčení si představuji poněkud naivně. Tak, jako si velká část filmařů na celém světě poněkud naivně představuje provoz v kuchyni.

 

Přece jen - jeden nebo dva zpocení maníci, kteří lítají jako urvaný vagón, často bez umývačky, to není ta pravá potrava pro filmovou kameru... 

 

Vlastně se ani nedivím, že se nám nedostává dorostu. V dávných dobách mého učení bylo běžné, že obor během tří a půl roku vzdělávacího procesu opustili dva nebo tři žáci z celkového počtu třiceti. Dnes se pomalu stává normou, že počet žáků ve třídě se již počátkem druhého ročníku zredukuje na polovinu! 

 

Některé vyloučí ze studia pro neprospěch, jiné za nedocházku, další odejdou dobrovolně (přičemž nejčastější diagnózou v takových případech bývá nepřekonatelný odpor k fyzické práci).

 

Dnes tedy připíjím číší Martini všem kuchařům, kteří mají svoji profesi rádi! Podotýkám, že připíjím malým množstvím, neb nejsem žádným chlastometrem! Věru, dosti problémů s ledvinovými minerály, nerad bych ještě k tomu dojel na "akustická" játra...

 

Že nevíš, co jsou to akustická játra, moje milé čtenářstvo? To je jednoduché: při poklepu patologa zvoní! Tak jsou tvrdá... :-)

 

 

Gastrokocour vlastní tlapkou a počítače klapkou - čau a mňau!     

 

 

 

 

Teplé lidské vztahy

V předcházejícím příspěvku jsem zmínil bavorského hoteliéra, který svůj personál ryčně ponoukal k vyššímu výkonu. Domorodci byli tomuto obyčeji přivyklí. Jednoduše stáhli hlavu mezi ramena, ještě více se přihrbili, kdo měl nějakou tu výkonnostní rezervu, přidal na rychlosti. Tu a tam někdo tiše pronesl duchaplnou větu: "Ano, šéfe!"

 

Na tempo a řvaní jsem si rychle zvykl. Nic mimořádného jsem v tom nespatřoval. Můj výcvik v mládí byl dost drsný. V mé mysli se často zjevuje celá ta plejáda vystresovaných šéfů - alkoholiků... Například, když se takový šéfkuchař K. nacházel ve stavu deliria, vůbec to nevadilo, každý věděl, co má dělat, kde je jeho místo, kdy má být hotovo. 

 

"Studený odchov" v mládí měl jeden pozitivní následek: snadno a rychle jsem se přizpůsobil novému prostředí, byť by bylo sebedrsnější. Když jsem v bavorském působišti poprvé končil, měl jsem v úmyslu, dosadit za sebe dávného kolegu z učení, Marcela (to byl ten, kterému v prvním příspěvku vyletěla palačinka komínem). Tehdy totiž nebylo možné, aby občan ČR oficiálně pracoval v SRN déle než osmnáct měsíců v kuse. Po dohodě s paní šéfovou jsem tehdy přivezl z dubnové dovolené sebou Marcela, který se pyšnil německým občanstvím. To mládenec získal díky svému sudetskému dědečkovi, jenž se před II. světovou válkou přihlásil k německé národnosti. Vlastenecké gesto Marcelova předka tehdy doznalo odměny v podobě zájezdu do Říše Sovětů, který se, pravda, poněkud protáhl... Nicméně, Marcel měl kýžený dokument a odvahu, zkusit to na neznámém místě.

 

Nutno ovšem říci, že tato odvaha jej záhy přešla...

 

Abych si ukrátil dlouhou chvíli ve dnech volna, měl jsem sebou v Německu barvy, ředidla, štětce a lepidlo. Jednomu kamarádovi (netroufal si na montáž) jsem ve svém hotelovém pokojíku sestavil složitý model autojeřábu. No - a sám pro sebe jsem si barvil dvoucentimetrové figurky "k vláčkům", hasiče, řidiče náklaďáků, cestující... A uprostřed takové činnosti mne přišel navštívit Marcel se slovy:

 

"Prosím tě, já se ti divím, šéf dole huláká - a ty si tady v klidu barvíš figurky!"

 

Odvětil jsem:

 

"No, a? Jsou to snad jeho nervy, ne moje!"

 

Zkrátka a dobře, milého Marcela jsem tehdy přivezl jeho manželce a dětem pěkně nazpět. Nevydržel tlak a odloučení...

 

Napřesrok jsem si pracovní pobyt v alpském letovisku  zopakoval. Tehdy nám v kuchyni pomáhal syn dobrých známých našeho hoteliéra, Holanďan Huub. Byl to sympatický, bezstarostný dlouhán. Poněkud pomalejší, letargický, s vizáží Van Gogha na prahu dospělosti.

 

Jednoho letního poledne jsme měli pěkný fofr. Všichni běhali, seč jim síly stačily. Huub, pravda, neběhal zase tak úplně nejrychleji. Tato skutečnost neunikla bystrému oku hoteliéra:

 

"Huube, pohni, dělej, dělej!"

 

Nizozemec se zastavil, otočil se směrem k šéfovi a ve své rodné vlámštině zařval:

 

"Vyliž mi prdel!"

 

V němčině to zní podobně, takže jsem tomu rozuměl i já, natožpak teutonský tuzemec!

Němec zbrunátněl ještě více (a to jsem si před tím myslel, že více to již nejde), chvíli jsme mysleli, že mu budeme muset zavolat buďto "rychlou", anebo rovnou "pomalou". Nicméně, po chvíli se ovládl aby posléze vedl samokonverzaci na téma: "to si ke mně za celá ta léta ještě nikdo nedovolil". Toho dne se ke svému obligátnímu odpolednímu spánku odebral dříve než obvykle... 

 

 

Jejda, to je zase hodin! Nastal čas srovnání kostí v horizontální poloze. Takže - čau a mňau!

 

Gastrokocour vlastní tlapkou