Jo, kdybych tak hledal skladníka na ranní, soboty a neděle volné, to bych měl na stole dobrých padesát žádostí o místo!
V této souvislosti jsem si vzpomněl na jistého bývalého kolegu. Pro kuchařinu buňky, věru, neměl.
A tak to čas od času zkoušel v různých jiných profesích. Protože je zhusta neovládal, pokorně se vracel k vaření. To sice také neovládal, nicméně - alespoň měl na to papír...
Tento mládenec kdysi na základě výběrového řízení získal místo skladníka v jisté firmě. Podmínkou ovšem bylo držení papírů na vysokozdvižný vozík. Chlapec si žádané oprávnění pořídil za úplatu, podvodem. To mělo za následek, že nedokázal naložit, natož pak vyložit návěs. Načež jej z teplého místa skladníka briskně vyrazili.
Dotyčný jinoch byl zpěvákem v jedné hip-hopové kapele. Atributy příslušnosti ke stylu jsou, kromě speciální kšiltovky, také boty s okázale rozvázanými tkaničkami.
Říkal jsem mu:
"Počkej, ty si jednou rozbiješ hubu!"
Odpověď zněla:
"Neměj péči!"
Až jednou... Zmíněný kolega utíkal na autobus, přičemž v běhu "hodil záda" tak nešťastně, že si o žulový obrubník přesekl achillovku. Dlouho potom nosil sádru doslova od kotníku až po prdel.
Jo, kdepak je mu konec... Co jsem o něm slyšel naposledy, lakoval kdesi automobilové nárazníky.
Tak, letmý pohled přes horní hranu brýlí směrem k likérníku hlásí, že Martini Bianco zbývá dobré půl láhve.
A tak právě tímto drinkem připíjím všem ženám. Na zdraví, milé dámy! Mám vás moc rád!
Čau, mňau, mlask (to byl elektronický hromadný polibek na tvář).
Váš Gastrokocour, vlastní, napůl chromou tlapkou. A počítače klapkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat