Příští rok tomu bude čtyřicet let, co jsem ve svých patnácti letech nastoupil do učení. Ach, jak je to dávno... Plný nadšení a zvědavého očekávání jsem na podzim 1979 zahájil profesní dráhu v oboru, který tehdy platil za výběrový. Do učení v gastronomii nebylo jednoduché se dostat. V průmyslové oblasti byl kladen důraz na vysoké kvóty, které polykal hornický, zpracovatelský a strojírenský průmysl.
Jako chlapec jsem to měl složitější, protože RaJ (Restaurace a jídelny) přijímaly v daném roce třicet děvčat - a pouhé dva kluky!
Ale podařilo se, byl jsem přijat do učebního oboru, o který jsem jevil opravdový zájem. Bez velkých potíží jsem se vyučil, abych konečně na jaře roku 1983 nastoupil profesionální kariéru.
A vytrval jsem.
Pětatřicet let... Kolik lidí za tu dobu odešlo z oboru, kolik z nich předčasně skončilo v invalidním důchodu, kolik se jich uchlastalo? To už asi nikdo nikdy nespočítá.
Já zůstávám. Vařím, peču, smažím, dusím, griluji. A schody stále ještě vybíhám. A při tom běhu je beru po dvou. Ale tu a tam už to někde skřípne, někde vrzne. Klouby a nohy bolí hlavně večer. Ale s tím už tak nějak počítám, nakonec, kdyby člověka po padesátce nic nebolelo, nebylo by to normální!
Často vzpomínám, hodnotím, srovnávám. Jaké to bývalo kdysi, jak je tomu dnes?
A pocity sklíčenosti jsou stále častější. Na některé věci bych neměl myslet příliš často. Ale depresivním myšlenkám se neubráním. Proč? Proč, proboha? Proč to vlastně pořád ještě dělám?
Práci, která je platově tak špatně ohodnocena, že nás v příjmech co nevidět přeskočí i švadlenky a důchodci?
Kam se dnes v oboru vrtnu, všude panuje stále stejná situace. Nemyslím jen sebe. Myslím na většinu lidí, kteří v oboru pracují. Mnohde jsou na tom podstatně hůře. Jak to ti lidé vlastně mají vydržet?
Nemocenskou si navzdory chronickým zdravotním problémům často nevezmou (nemá kdo dělat). Místo čtyř týdnů dovolené mívají s bídou jeden (nemá kdo dělat). Rodinné oslavy? Zapomeň! Není, kdo by dělal! Po operaci lázně? A nezbláznil jsi se, tak náhodou?!
Není divu, že se nám do oboru dorost právě nehrne... A ti, kteří se na nic jiného nedostanou, ti, kteří přestoupili z oborů, ve kterých neuspěli, to bývají často tak nepoužitelní hrubomotorici, že je až hanba...
Dívenka, která neumí ani ohřát vodu, mládenec, který neví, jak uchopit nůž... Co mají společného? Oba absolvovali s vyznamenáním!😈
Nu, což. Kdybych pil, dal bych si na ten splín štamprličku. Takhle si nedám nic. Ono to přejde.
A potom napíšu recept.
S pozdravy čau, mňau, au
Gastrokocour
