Nejen prací živ je člověk

A proto máme koníčky. Každý z nás "upouští páru trošku" jinak. Někdo čte, jiný "paří" u kompu nebo u plejstejšnu, další chlastá... Já modelařím. Většinou se můj zájem točí kolem modelové železnice, ale před nedávnem mne zaujal model ze zcela jiné branže.

Onoho dne jsme byli s manželkou a dcerkou v nákupním centru, kde se dámská část rodiny chtěla poohlédnout po nějakých hadřících. U toho já nutně asistovat nemusím, uklidil jsem se tedy do prodejny, nabízející rádiem ovládané modely.

Dal jsem řeč s prodavačem, který mi ukázal stavebnici modelu německého tanku Tiger v měřítku 1:16. Stroj je třeba sestavit doslova z prvosoučástek, jen výroba samotných pásů, které se musejí nýtovat dohromady po jednotlivých článcích, trvá asi měsíc. Model je z devadesáti procent kovový, je vybaven zvukem motorů a zbraní, samozřejmě jezdí a může střílet drobné plastové kuličky. Jen je třeba ještě dokoupit čtyřkanálový vysílač k ovládání rádiovým signálem.

Modelářská rozkoš. Asi začnu pomalu šetřit!

Díval jsem se na německých stránkách po nějakých recenzích a náhodou jsem narazil na video (Youtube), se kterým si někdo dal docela prácičku. Autor naaranžoval v nějakém lomu scénu s modely výrobce tohoto tanku. Ústředním motivem filmečku bylo přepadení skupinky Tigrů sovětskými tanky typu T34. Divoká přestřelka byla doplněna poměrně zdařilými animacemi, znázorňujícími výstřely a zásahy znepřátelených monster.

Do toho neustále žvatlal nějaký německý chlapeček, který do nekonečna opakoval, že jeho Tigry Rusáky zničí. Což se nakonec stalo. Povedená taškařice...

Pod videem byly komentáře diváků: Němci byli vesměs nadšení, zatímco Rusové protestovali. Texty, psané azbukou, tvrdily, že ruské tanky byly lepší (což nebyla tak úplně do detailu pravda). Jeden rozzuřený divák dokonce za výlev v azbuce připojil doporučení psané německy, které naše západní sousedy nabádalo, aby si zopakovali historii.

Což vyznělo jako takové to kvákání žabky na Měsíc, nejednalo se totiž o rekonstrukci žádné historické bitvy. Prostě - "přestřelka" modelů, nic víc.

Ačkoliv jsem byl, pokud jde o historii II. světové války, většinou spíše na straně (západních) Spojenců, do tohoto tanku jsem se zamiloval!

Uvažuji o tom, že si jej pořídím do důchodu. Jako jiní venčí pejsky, já budu chodit venčit tank! Pěkně s vysílačkou, to budou lidé koukat, až pojedu s rachotem po chodníku, parkem, nákupním centrem, kolem mojí Alma Mater! Po návratu tanku samozřejmě pěkně vykoupu pásy a potom jej uložím spinkat do dřevěné bedýnky.

Ach, jo. Musím uznat, že to se mnou ta moje nemá ani trochu jednoduché!

Raději půjdu do hajan.

S pozdravy čau a mňau

Gastrokocour        

Člověk proti kouři (ne žaludeční, ale plicní stesk)

Včera jsem četl článek o pláči pivovarníků, kteří naříkají nad tím, jak jim Protikuřácký zákon vyhnal lidi z hospod a restaurací. Na chvíli mne napadlo: sláva, národ přestal chlastat! Leč, pravda je trochu jiná: národ chlastat nepřestal, ale chlastá jinak, a jinde!

Mnozí čekají na akční ceny v hypermarketech, aby se zásobili lahváči, případně nakoupí pivo ve dvoulitrových PETkách - a mají vystaráno! Jiní celkem úspěšně simulují jakousi stínovou variantu  pohostinského podnikání, kdy nakoupí výčepní zařízení, grilují, vaří, podávají domácí alkohol, domácí uzeniny. V domácím prostředí tak často překonají úroveň leckterého pohostinství. 

Doba se změnila. Časy, kdy maník v hospodě "urazil" dvanáct piv, vykouřil půl krabičky cigaret, zakoupené tamtéž, přičemž prohodil pětistovku automatem, aby po vrávoravém návratu domů kajícně podělil své ratolesti čokoládičkami, zmizely v nenávratnu.

Zkrátka a dobře, proč by měli zákazníci platit za předražené pivo v hospodách, když se jim nabízejí levnější alternativy?

Ano, souhlasím s tím, že zákon tak trochu s vaničkou vylil také dítě. Ale taková věc se snad ani nedá udělat tak, aniž by jedna skupina neměla pocit diskriminace. Bohužel, často jsou postiženi obyvatelé center měst, kteří ve večerních hodinách trpí hlukem, zápachem a nepořádkem skupinek, pokuřujících před restauracemi.

     

Moje cesta ze zaměstnání vede chodníkem po rušné ulici, která je lemována množstvím obchůdků a hospůdek. Na chodníku postávají skupinky kuřáků, které touha po nikotinovém rauši vyhnala z jejich pracoviště. K nim se přidruží ještě nějací kolemjdoucí (přátelé, známí), neboť kuřák jen málokdy pobafává osamoceně. Asi jim to samotným nějak méně chutná, nebo co...  

Se znechuceným pohledem (odrážejícím akademickou úvahu o nehlučné vraždě) se vyhýbám páchnoucím skupinkám, abych tak-tak uskočil před koloběžkářem, který se zákeřně, bez jakékoliv výstrahy, přiřítil zezadu po úzkém chodníku. Výrazy, které následně šeptem drtím mezi zuby, se textovému editoru, věru, svěřit nedají...

Zbývá vystoupat po "nakloněné rovině" podél parkovacího domu, kde musím pro změnu dávat pozor, aby mne nepřizabil nějaký šílenec na horském kole, letící čtyřicítkou, samozřejmě - zezadu. Poté, co sejdu po schodišti do podchodu, procházím pod rušnou silnicí, abych u obchodního centra opět vystoupal na povrch.

U schodiště nemohu minout popelník, u kterého garantovaně postává minimálně alespoň jeden kuřák. Ach, jo... Ale sláva, blížím se k zastávce! Na zastávce jsou dva popelníky. U každého přešlapuje jeden závislý. Nezbývá, než abych se uklidil poněkud opodál abych vyčkal, až to típnou.

A potom... Odněkud se přišourá postava, oblečení unisex, na hlavě kšiltovka, podpořená kapucí, takže poněkud androgynního vzhledu. Mám takových deset minut do příjezdu trolejbusu, a tak pozoruji: postava se sklání nad popelníkem. Hledá tam něco ztraceného? Ach, ne! Vybírá použitelné nedopalky! A vybírá pečlivě, přičemž úlovky ukládá do kovové tabatěrky. Po vytěžení prvního popelníku se postava přesouvá ke druhému, aby celý proces zopakovala. Potom se kulhavým krokem kamsi odpotácí.

Konečně to jede! Vystupuji na konečné. Jenom ještě musím předběhnou dva závislé, kteří mají stejnou cestu a kteří si již hbitě stihli zapálit. Přece to nebudu dýchat ještě poslední metry před barákem!

Uf, konečně doma!

S pozdravy čau a mňau 

kucky, kucky (lehce přiotrávený)

Gastrokocour